Ptačí sousedé (Altan Bulag, pátek 22. července 2005)
Hnízda čápů černých jsme letos v Mongolsku kontrolovali na skalních útesech v širokých údolích, jako v případě řeky Túl, nebo v užších údolích menších řek (Baidrag, Tujin, Tacs). Právě v jejich okolí se střetávají tři hlavní typy zdejších biotopů, které lze jednoduše popsat jako: skalnaté svahy a suťoviště, vyšší říční terasy a mírné svahy řídce porostlé stepními travami (především nízkým pelyňkem) a rozsáhlé štěrkové či písčité nánosy, buď holé nebo s různě bujným porostem, v němž z dřevin zcela dominují keřovité vrby. Každý z biotopů má své typické ptačí obyvatele.
Skály v nejbližším okolí hnízd jsou hnízdištěm početných hejn vrabců skalních (Petronia petronia) a polních (Passer montanus), kteří často navštěvují přímo čapí hnízda a sbírají zde zbytky potravy. Ve štěrbinách mají své kolonie i hluční rorýsi východoasijští (Apus pacificus) a pod převisy jiřičky (Delichon urbica). Běžné jsou zde tři druhy bělořitů (Oenanthe oenanthe, pleschanka, isabellina), ale i skalník zpěvný (Monticola saxatilis) a některé druhy u nás neznámých strnadů a pěvušek (Emberiza cioides, buchanani, Prunella montanella, fulvescens). Skály jsou i hlavním místem, kde hnízdí zdejší druhy dravců. Protože příhodných výklenků není mnoho, soupeří zde často s čápy. O úchvatném pohledu na útes s hnízdy orlosupa a čápa psal již minule František. Někde blízko vyhnízdil i orel páskovaný (Haliaeetus leucoryphus). Snad na každé větší skále jsou již z dálky patrná různě velká "dravčí" hnízda nebo alespoň bílé stopy od jejich trusu. Menší patří nejčastěji káni stepní (Buteo hemilasius), luňákovi hnědému (Milvus migrans) či rarohovi velkému (Falco cherrug) - ten sice hnízdo nestaví, ale s oblibou využívá starší hnízda jiných druhů. Větší pak supům hnědým (Aegypius monachus), orlům stepním (Aquila nippalensis) nebo i orlům skalním (A. chrysaetos).
Stepní porosty jsou domovem pro snad nejpočetnější ptačí druh Mongolska - skřivana ouškatého (Eremophila alpestris) a lindušky, jejichž rozlišování nám stále dělalo problémy. Vedle "velkých" druhů (Anthus richardi, A. godlewskii), které jsou zde v převaze, jsou další druhy vesměs nenápadně zbarvené a v dalekohledu vzhledově téměř identické. Na rozsáhlejších pláních pak potkáváme další druhy skřivanů. Impozantní je především velká kalandra mongolská (Melanocorypha mongolica).
Vlastní říční nivy a jejich okolí jsou prostředím nejpestřejším. Typickým obyvatelem je jeřáb panenský (Anthropoides virgo) držící se v párech. Jen řídce jsme však zahlédli rodinky s mláďaty. Vedle husic rezavých (Tadorna ferruginea) jsme tu našli i několik rodinek hus tibetských (Anser indicus), běžný byl pisík (Actitis hypoleucos) a kulík říční (Charadrius dubius). K tomu všudypřítomné straky, vrány, kavčata a dudci.
Není snad chvilky, aby nebylo možné na obloze zahlédnout siluetu některého velkého dravce: nejspíše to je luňák hnědý, běžný je i sup hnědý a káně stepní. To vše doplňují krkavci velcí (Corvus corax). Malé dravce jsme zahlédli jen sporadicky. Byla to poštolka obecná a jižní (Falco tinnunculus, F. naumanni), ostříž (F. subbuteo) a také poštolka amurská (F. amurensis), jejíž obdivuhodný každoroční tah až do jižní Afriky je stálou výzvou pro ornitology.