Psí roky psíma očima
Nová kniha Jiřího Dědečka Snídaně se psem u mne svými prvními stránkami vyvolala mírné očekávání a překvapení. Byl jsem zvědav, jak se s prozaickou prvotinou popere autor dosud známý především jako písničkář, básník, překladatel, ale mimo jiné také jako předseda českého PEN klubu. Překvapen jsem pak byl ze skutečnosti, že uvaděčem do děje příběhu je opravdu pes. Postupně se tak díky němu seznamujeme s postavou bývalého politruka Haštala a s jeho rodinou. Pes-vypravěč, do jisté míry vševidoucí a vševědoucí, se však po úvodních stránkách vytrácí a setkáváme se s ním víceméně až v epilogu.
Autorovi se na sto padesáti stranách podařilo zachytit jak časově poměrně dlouhé období lidského života, tak plasticky vykreslit postavy, přinejmenším ty hlavní. Na ploše útlé knihy vytvořil reálný obraz minulého období, na který jiným autorům mnohdy nestačily ani rozsáhlé románové fresky. Činí tak bez bolestínství a ukřivděnosti, a jedno teď z které strany, se snahou o pochopení. Místy s náznakem humoru, spíše černého. Pokud si pamatujeme Dědečka ironika a satirika, tak i zde se opět připomene.
Je přirozené, že životy postav nemohly zůstat dobou nepoznamenány, zvláště pak u příslušníka armády. Haštal, který do ní vstoupil již jako jinoch, v ní však zůstává i po osudném roce 1968. Pokřiven dobou, možná nedostatkem odvahy, ale v mnohém stejný jako mlčící většina. Možná s tím rozdílem, že dokáže žít dvojí paralelní rodinný život.
Jistá výtka by teoreticky mohla směřovat k určité fragmentárnosti Dědečkova vyprávění. Ale na druhou stranu je to možná přednost, která zabraňuje zbytečnému ulpívání na věcech nepodstatných. Organicky se také autorovi do vyprávění podařilo včlenit kapitolu tvořenou Haštalovými deníkovými záznamy z roku 1968, která naznačuje další tajemství v zdánlivě šedivém osudu. Jedno je však jisté, Jiří Dědeček se touto knihou stal prozaikem. K našemu potěšení.
Jiří Dědeček: Snídaně se psem, Torst, 2008, 156 s.
