První hlasatelky pražského Radiojournalu
Vystoupení prvních hlasatelů v legendárním kbelském stanu pochopitelně zachována nejsou. V oněch pionýrských dobách se vše vysílalo přímo, žádná nahrávací technika využívána nebyla. Hlasový projev většiny prvních hlasatelů však v archivu přesto uchován je, byť z časů pozdějších.
„Haló! Praha, Brno, Bratislava, Košice, Moravská Ostrava a Praha-Strašnice. Přejeme dobrý večer a vysíláme zprávy Československé tiskové kanceláře.“ Ženský hlas, který pronášel toto sdělení, patřil paní Zdeňce Walló, která byla v pořadí druhou hlasatelkou pražského Radiojournalu. V roce 1935 natočila toto (a řadu dalších) oznámení na gramofonovou desku.
V roce 1936 přijata původně jako cizojazyčná korespondentka a výpomocná hlasatelka krátkovlnného zahraničního vysílání Radiojournalu. Pro své schopnosti se však stala druhou stálou ženskou hlasatelkou; její hlasatelské byly objeveny při cizojazyčné reportáži z automobilového závodu 1000 mil československých.
21. 3. 1939 byla z rasových důvodů z rozhlasu propuštěna (podle výnosu prezídia Ministerstva dopravy a spojů) a později zahynula v koncentračním táboře.
Zcela první hlasatelkou, jejíž hlas zazněl z rozhlasového vysílání už v červnu 1923, byla ovšem slečna Emilie Tučková, později provdaná Kočová. Její projev je ve zvukovém archivu uchován v nahrávce z roku 1968, kdy natočila, už jako dáma pokročilejšího věku, vzpomínky na rok 1923, kdy jako dvaadvacetiletá předstoupila před mikrofon.
„Původně jsem byla zaměstnaná u filmové společnosti Loyd Film. A znala jsem se dobře s panem redaktorem Čtrnáctým, který pro společnost pracoval. Pak došlo k likvidaci Loyd Filmu. A pan redaktor mi říkal: nic si z toho nedělejte, budu pro vás mít krásné zaměstnání. Dělala jsem tehdy zkoušku u nově vzniklé společnosti Radiojournal. Zkouška byla z těsnopisu, psaní na stroji a ze znalosti němčiny. V té době jsem vůbec nevěděla, že budu taky hlásit. Když jsem nastoupila, kanceláře byly tehdy na Národní třídě u Choděrů, dělala jsem tam účetnictví, vedla korespondenci, měla na starosti pokladnu. A pak došlo k tomu, že se začalo vysílat ze stanu v Kbelích. Asi během měsíce přijeli kolegové ze Kbel a povídají: potřebovali bychom hlasatelku. A tehdy mě technický ředitel pan Svoboda i pan redaktor Čtrnáctý vyzvali, jestli bych nechtěla tu funkci zastávat. Tak jsem udělala hlasovou zkoušku, mluvila jsem přitom do stařičkého poštovního mikrofonu, a pánové se rozhodli, že mě vezmou.“
Paní Kočová však svoje hlasatelské působení poměrně rychle ukončila. Proč? „Protože jsem se provdala. Manžel nechtěl ani slyšet, že bych u Radiojournalu zůstala, tak jsem musela dát výpověď.“
V počátcích rozhlasového vysílání patrně nebylo místo hlasatelky pro mladou dámu tak důvěryhodné, jak je tomu dnes.