První den v Mongolsku (Ulánbátar, pondělí 4. července 2005)
Své třítýdenní působení dnes v Mongolsku zahájila výprava Českého rozhlasu, Podkrušnohorského zooparku Chomutov a Zoo Dvůr Králové nad Labem. František Pojer, Lubomír Peške, Kamil Čihák a Jan Schlindenbuch se spolu s mongolskými kolegy chystají západně od Ulánbátaru odchytit a označit vysílači tři čápy černé. Jedna část výpravy dnes pobývala v Ulánbátaru, druhá část se vydala k řece Túl, aby se porozhlédla po Čingisovi - čápovi černém, kterého jsme sledovali v minulé sezóně.
Klášter v šapitó
Jeden z místních buddhistických klášterů na první pohled jako svatostánek nevypadá. Shluk několika kruhovitých staveb utopených v moři panelákové zástavby připomíná spíše cirkus. Ten tady taky dříve stál, teprve nedávno se bývalá šapitó začala proměňovat v buddhistické svatyně. Klášter Dashchoilon Khiid byl původně postaven úplně jinde, stejně jako většina ostatních však lehl popelem v době stalinských čistek na konci 30. let minulého století.
O co fádnější je exteriér kláštera, o to zajímavější jsou jeho interiéry. Za pozornost stojí především hlavní svatyně. Na stěnách visí obří mandaly, uprostřed na oltáři pozlacená, 3 metry vysoká socha Buddhy a vzduchem se line nezaměnitelná vůně olejových lampiček. Máme štěstí, v jedné ze svatyní právě probíhají ranní ceremonie. Dav věřících se tlačí před řadou mnichů, kteří bez ustání drmolí posvátné mantry. Jejich rozjímání čas od času přeruší ostrý úder do gongu či zatroubení na mocně rezonující píšťalu. Po chvíli se všichni věřící jako na povel zvedají a jdou si pro požehnání, ranní modlitbu zakončí obětováním drobných dárků u nohou Buddhy.
Rušno je i v ostatních klášterních budovách. Jedna z nich se právě rekonstruuje, partu dělníků doplňují i mladí mniši. V sousední budově zase vybírají jejich starší kolegové od věřících peněžní dary na obnovu. Po zaplacení dostane každý dokonce účet. Mnišky ručně vyšívají nástěnné mandaly a nejstarší mniši udělují za úplatu soukromé požehnání lidem nacházejícím se v těžkých životních situacích. Celkově pobývá v klášteře asi stovka mnichů rozličného věku.
Pátrání po Čingisovi
"Tak bohužel, vůbec nic," byla první Lubošova slova, když se dnes v podvečer vrátili spolu s Kamilem a naším místním spolupracovníkem Gombem z kontroly loňského hnízdiště Čingise, který byl prvním mongolským čápem s "batůžkem". Označili jsme ho loni asi 50 km od Ulánbátaru v širokém údolí řeky Túl, zimoval v severní Barmě a na jaře se vrátil do Mongolska. Jeho vysílač se však odmlčel ještě dříve, než Čingis doletěl na hnízdiště. Protože jsme jeho přítomnost u Túlu neměli potvrzenu, ani nás dnes moc nepřekvapilo, když se v blízkosti jeho loňského hnízda nepodařilo zachytit signál vysílače. Při příchodu ke hnízdu na skalní plošince odtud sice čáp vylétl, ale zcela jistě byl bez batůžku a hnízdo bylo prázdné...
Lubošovo "vůbec nic" se vztahovalo i k další čapí naději v této lokalitě. Nedaleko jsme vloni objevili druhé čapí hnízdo, tehdy prázdné, ale navštěvované párem čápů. Předpokládali jsme, že alespoň jeden pár se zde letos "dá dohromady" a jedno z hnízd bude obsazeno. I toto druhé hnízdo je však opuštěné. Možným vysvětlením je přítomnost výra velkého, který může čápy ohrozit.
Zítra navštívíme druhou loňskou lokalitu, kam se podle satelitních lokací čápice Tuja vrátila i letos. Pokud její hnízdění probíhá úspěšně, měla by mít již odrostlá mláďata.