Procházka po jižní Sibiři (středa 23. července 2003)
Začal podzim, teplota je teď dopoledne asi 12 stupňů, poprchává. Ale vlastně je to ještě docela slušné, protože touhle dobou už mohou být noční mrazíky... Před chvílí přišel Nikolaj, nevypadal dobře a držel se za břicho. Musí do nemocnice do Suzunu. Nemáme ponětí, co mu je - možná kýla nebo zánět apendixu -, ale máme o něj dost velkou starost...
Nezbývá teď než čekat, co mu řeknou v nemocnici, a tak je příležitost nahlédnout do poznámek a alespoň něco zas napsat. V uplynulých dvou dnech jsme sledovali naše čápy - včera ze člunů na Obu - a pokusili jsme se také proniknout do "Zaobí" (jestli se to tak dá česky napsat), tedy do bažin na levém, protilehlém břehu. Ale to si nechám na zítra nebo na pátek. Dnes krátce o životě na Sibiři.
Na rozdíl od Novosibirska založeného až v roce 1893 je Suzun starobylé město. "V první polovině 18. století tu zřídili mincovnu," říká mi místní novinář. "Zjistili totiž, že když posílají peníze z Petrohradu, na Sibiř se žádné nedostanou."
Zhruba ve stejné době vznikly i některé okolní vesnice, například Bobrovka. "Všude byla neprostupná tajga a nevolníci, kteří utíkali ze Suzunu, postupovali po řekách. Bobrovku založili uprchlíci, kteří se plavili proti proudu Kamenky," vyprávěl nám Nikolaj. Další vesnice vznikaly v době kolem napoleonských válek. Samotné Ključiki byly založeny až v roce 1926, mezitím ale mnoho vesnic zaniklo. Kromě Rusů tu žije mnoho dnes už poruštělých Němců, které sem Stalin za války nechal odsunout z Povolží, dále Židů, Tatarů a dalších národů. Jen v Ključikách je prý asi dvacet muslimských rodin - a všechny chovají prasata :-).
Stejně jako kdysi, i dnes je nejhustší osídlení podél Obu. Vesnice jsou od sebe vzdálené zhruba deset kilometrů, ve vnitrozemí je od jedné vesnice ke druhé tak dvacet kilometrů.
Někdy ve dvacátých letech hrozilo, že se Ob prokouše k Nižnému Suzunu a pohltí ho. Celou zimu tehdy jeho obyvatelé včetně žen a dětí kopali kanál, kterým na jaře odvedli vody Obu stranou.
Ob znamená nejen hrozbu, ale především obživu. Řada lidí dodnes na jaře prokopává kanály, kterými rybnaté vody Obu svádějí do jezírek poblíž břehů. O ryby na celý rok je postaráno. Na ryby tu chodí snad každý. Na Obu je vždycky vidět loďku a na břehu mužiki, kteří přebývají v zemljankách a několik dnů nebo i týdnů se věnují rybolovu.
Pro lov sítěmi i na udici je potřeba povolení. Například při lovu na udici je možné mít ve vodě nanejvýš 14 háčků a za den odnést dvacet kilogramů ryb. Některé druhy jsou navíc chráněné - to se týká především jeseterovitých ryb, kde za jeden kus běžného druhu je pokuta 250 rublů, za nejvzácnějšího jesetera dokonce 10 000 rublů.
Ani s povoleními, ani se zákazy si ale většina lidí neláme hlavu a vesele pytlačí.
Potřebovali jsme se setkat s jistým člověkem ze Suzunu; už třetí den však telefon zvedala jeho žena a tvrdila, že o něm neví. Co si o tom máme myslet?
"Zaguljál," řekl Nikolaj a cvrnknul se do krku. Guljáť znamená procházet se, guljánije zábavu nebo veselici. Ten člověk byl zkrátka na flámu, který může trvat tři dny nebo i tři týdny.
"Vedoucí kolchozního výkupu takhle čas od času zmizel na čtyřicet dnů, nikdo nevěděl kam, a pil a pil. Do práce místo něj chodila jeho manželka," přiblížil nám Nikolaj, co přesně znamená zaguljáť, a vysvětlit nám i stav označovaný jako "zapoj" - opilost během "zaguljánija".
"Rodiče jednoho z těch kluků, co nám ukázali třetí hnízdo, toho menšího, Ivana, guljájut už druhým rokem. Loni prvního května odešli a od té doby je nikdo neviděl."
"Vrátí se vůbec?" zeptal jsem se.
"Musejí," řekl s překvapivou jistotou Nikolaj.
"A z čeho ten kluk žije?"
"Obchází příbuzné a pase krávy. Ale do školy chodí," zdůraznil Nikolaj.
"Dětí je málo," říká paní Juškovová. V podtextu je znát, že za sovětských časů bylo líp.
Pracuje v mateřské školce v Ključikách. V místním bazénu učí děti plavat. Tedy, dětský bazén bych v sibiřské vesnici o 1600 obyvatelích nečekal... Poplatek za školku je přitom jen 170 rublů měsíčně (rubl má zhruba stejnou hodnotu jako koruna).
"Máme i kulturní dům, knihovnu a bylo tu kino, ale to už nefunguje - stejně jako dramatický kroužek," říká paní Juškovová, když se divím, jaké služby poskytuje místní školka. "Pořád se tu oproti jiným vesnicím žije díky kolchozu dobře, spousta lidí má auta, ale bylo to mnohem lepší."
Vezměme Nikolaje. Za sovětských dob si pořídil nejen gaza, ale i motorový člun a burana - sněžný skútr. Na něm dodnes v zimě brázdí sněžné pláně, i když to není levné - na litr benzínu ujede buran jen dva a půl kilometru; na druhou stranu tu ovšem osmdesátioktanový benzín stojí jen 8 rublů.
"Člun jsme vždycky v létě převezli od Obu na Klygino," vzpomíná Nikolaj, "a naše holky za ním jezdily na vodních lyžích."
Nevím už, kolikrát nám Nikolaj během našich cest ukázal nějaké rozvaliny a řekl: "Tady byla velká opravna zemědělských strojů," nebo něco podobného a pak vždy dodal: "Vsjo razvalilos."