Problematická deklarace Rady OSN pro lidská práva

Na první pohled vypadá tato rezoluce jako další bezzubé plýtvání slovy ze strany mezinárodní byrokracie. Co je špatného na tom, když někdo řekne, že někteří muslimové čelili předsudkům po 11. září 2001? Věci ale vypadají vážněji, když se podíváme blíže na dikci rezoluce a kontext, ve kterém byla přijata a prosazena nesvatým triem Pákistánu, Běloruska a Venezuely. Jde totiž o něco vážnějšího.

Rezoluce tvrdí, že "urážka náboženství" je vážným útokem na lidskou důstojnost, jež omezuje svobodu těch, kdo se cítí být poškozeni a může vést k násilí. Zjevně se tedy jedná o prolínání různých kategorií, což je naprosto zjevné ve chvíli, kdy text rezoluce porovnáme s přesnějším vyjádřením ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948. Tam se mluví o právu každého jednotlivce žít svobodně, vyznávat libovolnou víru (nebo žádnou), může také změnit náboženství a má svobodu projevu, což v každém případě zahrnuje i právo souhlasit nebo nesouhlasit s tím kterým náboženstvím.

Jinými slovy, deklarace lidských práv chrání jednotlivce, nikoliv náboženství nebo nějakou víru - a to je zásadní rozdíl. Není totiž možné chránit náboženství a jejich následovníky bez toho, aby nebyla porušena svoboda jednotlivce. Položme si ale otázku, co se předkladatelé rezoluce snaží vlastně zakázat? Máme-li soudit podle dění v těchto státech, tedy v Saúdské Arábii, Egyptě nebo Pákistánu, pak je zřejmé, že používají slovo "urážka" ve smyslu "rouhání", což je v praktickém významu každý odklon od oficiální verze islámu.

Mnohé z 56 států Islámské konference, jež byly za návrhem rezoluce, tvrdě trestají jakýkoliv disent - což je přesně to, čemu se všeobecná deklarace lidských práv snažila zabránit. A co se týče násilí, pouze skutečné podněcování musí být proti zákonu, nikoliv imaginární. Ve většině islámského světa se mylně interpretuje invaze do Afghánistánu (po 11. září 2001) jako útok na islám. A to je více než politováníhodné - je to nebezpečné. Slušní lidé kdekoliv na světě musí proto vyvinout úsilí k tomu, aby to, co říkají, nevedlo k násilí. Svoboda urážet ještě neznamená, že urážka je moudrá věc.

Žádný stát - a už vůbec ne organizace, jež si říká Rada OSN pro lidská práva - nemůže ale pošlapat svobodu projevu, zakotvenou v deklaraci lidských práv. Když uvážíme, že každá víra prošla určitým obdobím pronásledování, právě přívrženci různých náboženství jsou ti, kdo ze svobody projevu nejvíc těží. Spojené státy proto musí hájit skutečnou náboženskou svobodu, neboť jsou zemí, jež kombinuje tradici silné náboženské víry a náboženské svobody - uzavírá svůj komentář týdeník Economist .

"Co by asi tak dělal Prorok?" - ptá se na svých internetových stránkách v jednom z komentářů americký deník Christian Science Monitor . Autorkou je profesorka Asma Afsaruddinová, která tvrdí, že pokud se chtějí šéfové Íránu chovat jako muslimové, měli by následovat učení Koránu a začít jednat se Spojenými státy.

Pokud totiž dostatečně brzo nepochopí tito lidé realitu, unikne jim historická příležitost, jež nabízí dohodu s Amerikou. Podat ruku nepříteli samozřejmě není jednoduché, je k tomu třeba odvahy a morální integrity - obojí ale předvedl prezident Barack Obama ve vztahu k obyvatelům Íránu. Odezva z Teheránu je ale naneštěstí nevšímavá, bojechtivá a hlavně vysoce neislámská.

Jeden z veršů Koránu praví: když se nevěřící přikloní k míru, i ty se přikloň k míru. A protože muslimové považují Korán za Boží slovo, není bezdůvodné očekávat, že ti, kdo tvrdí, že jsou muslimy, si vezmou tato slova k srdci. Přiklonit se k míru znamená ochotu vyjednávat diplomatickými prostředky, zvlášť ve chvíli, kdy jim dá přednost nepřítel. Když v roce 628 pohanští obyvatelé Mekky chtěli s Prorokem vyjednávat, uzavřel s nimi dohodu, jež neobsahovala pro muslimy pouze výhody - to ale Proroka neodradilo.

Někteří z jeho následovníků se nemohli vyrovnat s tím, že s muslimy nebylo spravedlivě nakládáno a jiní myšlenku mírových jednání zcela odmítali. Důvody byly zřejmé: obyvatelé Mekky vyhnali muslimy z jejich domovů, rozkradli jejich majetek a pronásledovali je kvůli víře. Dalo se předpokládat, že v likvidaci muslimské víry budou pokračovat. Jak by si tedy mohl někdo sednout k jednání s tak zarytými nepřáteli? Korán na to odpovídá následujícím veršem: když bude jejich záměrem oklamat tě, bude pro tebe Bůh jistě dostatečný.

Korán tedy nabádá muslimy, aby na sebe brali riziko v zájmu míru - a když druhá strana ustoupí z nepřátelství, měli by odpovědět vlídně. Smlouva, kterou Mohamed uzavřel, měla platit deset let. Ale jak se zanedlouho ukázalo, nejhorší obavy jeho následovníků byly oprávněné. Obyvatelé Mekky dohodu porušili a boje opět propukly. Další vyjednávání vedlo nicméně k tomu, že se Mekka vzdala a bývalým nepřátelům byla udělena amnestie.

Mohamed a jeho pokračovatelé dospěli k principu, označovanému jako "spojení srdcí", podle něhož byli bývalí nepřátelé islámu smířeni s muslimy prostřednictvím laskavosti a přijetím do komunity. Skutečnost, že to muslimové v dějinách často nedělali, ještě neznamená, že tato norma pro současné vyznavače islámu neplatí. Sunnité i šíité čtou tentýž Korán, takže Írán, který je většinově šíitský, by měl následovat dané principy, což má platit i pro jiné islámské vlády.

Autorka tvrdí, že po osmi letech ostré politiky Spojených států a prezidenta Bushe vůči Blízkému východu (a někteří by řekli i vůči islámskému světu) se rozhodl prezident Obama pro nový směr. Udělal krok dobré vůle a svět toužebně čeká, že to povede ke změnám k lepšímu. Proč tedy íránský nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Chomejní, po všech stránkách zbožný muslim, odmítá jednání? Rozhodě nemůže takový postoj zdůvodňovat Koránem.

Z pohledu reálné politiky by byl takový krok samozřejmě riskantní a zastánci tvrdé linie by ho nepochybně kritizovali za to, že mluví s "velkým satanem". Muslimům nestačí, když někdo jenom donekonečna opakuje, že islám dává přednost míru. Chtějí, aby bylo demonstrováno, že islám znamená "pokoj". Když se objeví skutečná příležitost a muslimští vůdcové ji shodí ze stolu, musí čekat kritiku za svoje prázdná slova.

Podle obecné představy v Americe jsou muslimové po 11. září 2001 vykreslováni jako ti, kdo se kloní k násilí. Nyní tedy mohou přidat k tomu všemu i nedostatek morálních kvalit a odvahy tváří v tvář jedinečné příležitosti, jež by mohla mít blahodárný dopad na celý svět. Pokud se íránské vedení skutečně hlásí k víře, kvůli které - jak říká - se zrodila před třiceti lety islámská revoluce, pak opustí agresivní rétoriku a začnou se snažit o mír - uzavírá Asma Afsaruddinová ve svém komentáři na stránkách listu Christian Science Monitor .