Tatry pět let po kalamitě
Počátkem listopadu bude v Tatrách probíhat mezinárodní konference, při které budou hodnoceny první výsledky studií, mapujících situaci po velké vichřici v roce 2004. Kromě Slovenské akademie věd se na organizaci podílí také Lesnická fakulta Technické univerzity Zvolen a Národní lesnické centrum Zvolen. Scházet nebudou ani zástupci Ústavu ekologie lesa. Téma zaujalo redaktorku Adrianu Krobovou, která si k mikrofonu pozvala RNDr. Antona Krištína z Ústavu ekologie lesa Slovenské akademie věd.
V noci z 19. na 20. listopadu 2004 vichřice o síle až 170 km/hod prakticky smetla smrkové lesy v oblasti Tater. I na dolních svazích Tatranského národního parku vítr zničil 12 tisíc ha lesního porostu. Celkově pak škoda zasáhla více než 20 tisíc hektarů lesa. Paradoxně tak vznikla situace, která mnohým odborníkům poskytla příležitost prozkoumat doposud neprobádané oblasti v praxi. Témat se objevila celá řada, a to nejen pro Ústav ekologie lesa.
Od výzkumu, co to udělalo s půdou, biotickými i abiotickými faktory, rostlinstvem, živočišstvem, dokonce byly vypracovány studie, jaký vliv to má na turismus a podnikání. Naše instituce za zaobírá různými aspekty pokalalamitního vývoje, máme hodně modelových situací, které se dají zkoumat. Jedná se hlavně o budoucnost velmi diskutovaných smrkových lesů, zda jsou tu původní, do jaké míry by měly být smíšeny s jinými dřevinami apod.
Listopadová konference by měla probíhat přímo v Tatrách.
Tam bychom si měli vyhodnotit, jaký je dnes stav, co se za tu dobu udělalo špatně a co dobře. Diskutuje se, do jaké míry je potřeba vyrobit zonaci národního parku znovu, zda je smrk ohrožen jen touto kalamitou nebo i globálním oteplováním a vysušováním půdy, které ve střední Evropě evidentně probíhají, zda je potřeba v národním parku kalamitní dřevo vytěžit, navzdory tomu, že se jedná o bezzásahová území s nejvyšší možným stupněm ochrany.
Jedním z hlavních úkolů konference bude tedy zhodnocení dosud učiněných kroků, kterých nebylo málo.
V každém případě bylo potřeba tu situaci řešit a dřevo zničené kalamitou zejména z hospodářských oblastí dostat, protože by pro další sezonu bylo velmi atraktivní pro lýkožrouty. Ti už zahájili svoje působení a skutečně po těch pěti letech máme některé oblasti zničené kůrovcem.
Opět se vedou diskuse, zda se nebojíme, že nám lýkožrout položí smrkové lesy v Tatrách. Já si myslím, že v hospodářských lesích je potřeba učinit všechna možná opatření. Ale jak jsme se už poučili na kalamitě z roku 1984 na Šumavě a v Bavorském lese, tam, kde se velmi intenzivně vytěžilo padlé dříví a byly snahy to sekundárně zalesnit, narušilo se tamní mikroklima a mladé sazeničky přerostly byliny podrostu. Naopak tam, kde dřevo zůstalo, mohly mladé smrky lépe růst, nevytvořilo se bylinné patro a dnes, po dvaceti pěti letech, tam kde člověk nezasáhl, je pěknější smrkový les než na obhospodařovaném území, kde travnatobylinné porosty dusí mladí smrčky. Přístupy jsou samozřejmě různé, v odlišných typech poloh a mikroklimatických podmínkách. Udělalo se tedy velmi mnoho, stále se těží hodně kalamitního dřeva, chceme se bránit postupu lýkožrouta. Velké diskuse vyvstaly kolem ošetřování stromů postřiky, a to jak v Nízkých , tak ve Vysokých Tatrách, a tato otázka se řešila na mediální úrovni, mezi jednotlivými resorty ochrany životního prostředí a hospodářství, zájem o vývoj situace u nás projevily i další evropské země.
Kalamita dala vědcům také příležitost zkoumat modelové situace.
Naštěstí málokdy se naskytne taková situace, že padne 20 tisíc ha lesa, naše území není běžně vystavováno takovým vichřicím, jaké jsou třeba poměrně běžné na území Spojených států apod. Ale bohužel globálními změnami klimatu se začínají takové mimořádné události dostávat i k nám a asi budou častější než doposud. Na této modelové situaci si mohli vědci otestovat některé své hypotézy v přírodní laboratoři Tater - vyzkoušeli se například vodní režimy, v situacích, které se experimentálně nastavily, jak se vyvíjejí společenstva rostlin a živočichů, např. experimentálně se smrk a další dřeviny na některá území osázel, jinde nikoliv. Zjistilo se, že žádné radikalismy nejsou správným řešením, a určitá míra péče o porosty je nutná. Poznatky se dají využít k dalšímu hospodaření, co je vhodné a co nikoliv - jakmile smrkové lesy dorostou určitého věku, taková kalamita se opět může opakovat.
Ztráta tak velkého množství lesů se nedotkla jen lidí, velmi brzy se přenesla i na floru a faunu.
Zoologové se obávali, jak se zachovají takoví medvědi, když se probudí ze zimního spánku a uvidí kolem sebe jen polámané kmeny bez možnosti se skrýt v lese. Samozřejmě mnohé druhy živočichů, kteří byli naučeni na stádium lesa ve věku 40-80 let, odešli a místo nich se tu objevuje fauna navyklá na otevřené typy biotopů, druhy z údolí Podtatranské kotliny, z Liptova, objevili se tu druhy typické pro pastviny aj.
Jak sama zvířata zvládnou ztrátu svých přirozených úkrytů?
Modelová situace kalamity v Tatrách umožňuje také zjistit, jak rychle různé druhy rostlin a živočichů osídlují nově vzniklé otevřené plochy, jak reagují na odvoz nebo naopak na ponechání dřeva na místě. A to od nejjednodušších druhů bezkřídlého hmyzu v hrabance až po medvěda a orla. Ptáci se mnohdy dokážou lépe adaptovat na změnu podmínek, spíše než málo pohyblivé druhy drobnějších organismů.
Snadno se řekne, že zvíře odejde tam, kde je zachováno jeho přirozené prostředí, tím ale může dojít k porušení rovnováhy jinde.
Obávali jsme se, zda rozsáhlé otevřené plochy nevyženou velké šelmy na místa, kde zůstala nějaká refugia lesa. Tam, kde se neodvezlo dřevo, zůstalo území pro všechny velké šelmy, včetně medvěda, vyhovující. Typickým příkladem je Tichá a Kôprová dolina, které jsou dnes rájem medvědů. Z turistických stezek tam máte možnost vidět samici s mláďaty a pokud se člověk chová správně, nedochází k žádným střetům.
Otevřené plochy během roku zarostly "mladinou", ať už to byly byliny nebo první pionýrská stádia dřevin, jeřábu nebo smrku, vrby třeba už během prvního roku vyrostou do výšky 2-3 metrů. Šelmy se tedy už během prvního roku mohly zkonsolidovat a distribuce velkých šelem se prakticky nezměnila. Jiná věc ale je, že se vytvořily nové komunikace, lesní cesty, které zvýšily možnost střetu zvířat s pracovníky lesní správy, ale i neukázněnými turisty, kteří se nedrželi značených cest.
Medvědů je tedy v Tatrách dost, rozhodně nejsou přemnoženi, ale v souvislosti s kalamitou nedošlo k zmenšení jejich populace. Seriozní odhad jejich početnosti je 800-900 kusů. Populace medvědů se hlídá, povolený roční odstřel je 10% z celkového počtu. Co se týká vlka, to je šelma, která hodně uniká a rys je v souvislosti s kalamitou vysloveně ohrožený- ale má šanci tam, kde dřevo zůstalo ležet a bylo zachováno množství polomů.
Dalo by se říci, že tatranská příroda si během uplynulých pěti lety dokázala s následky kalamity poradit. Přepis rozhovoru s RNDR. Antonem Krištínem byl zkrácen, celou verzi si můžete poslechnout ze zvukové nahrávky.
