Po starých chodnících na Mravenečník
Novodobým symbolem Jeseníků je nejenom věž na Pradědu, ale v poslední době čím dál víc také horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně. Její existenci prozradí zdaleka viditelný kopec nemilosrdně srovnaný buldozery, na jehož vrcholu se ukrývá betonová a asfaltem vylitá vana. Podobně jako Praděd se i vrchol Dlouhých strání stává jakýmsi poutním místem, kde davy výletníků obdivují krásy Jeseníků a sepětí unikátního vodního díla s přírodou. My však nebudeme obdivovat kontroverzní stavbu, ale zbytky přírody, které v jejím okolí navzdory značné devastaci zůstaly.
Masiv Mravenečníku, na kterém se dnes nachází horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně, byl v roce 1978 před zahájením stavby rozsáhlým územím absolutního ticha a nekonečných lesů. Nevedly sem turistické značky ani lesní cesty a skoro nikdo sem nechodil. Hluboké hvozdy křižovaly jenom lovecké chodníky, které musel člověk znát, aby nezabloudil. Z dnešního pohledu téměř „divočina“, která existuje v této podobě snad jenom na území některých nepřístupných vojenských prostorů. Dnes jsou Dlouhé stráně jakýmsi inženýrsko-energetickým a masově-turistickým vrcholem, kam se vyjíždí exkurzním autobusem, v lepším případě na kole. Lze sem však vystoupat i pěšky po starých zarůstajících chodnících, na nichž si dokonce můžete připadat i jako v „divočině“. Budete-li vnímaví a pozorní, možná cestou zachytíte střípky dávných dob a představíte si, jak v minulosti Jeseníky vypadaly.
Nejsnazší pěší výstup na Mravenečník, resp. Dlouhé stráně začíná u hráze dolní nádrže přečerpávací přehrady. Orientačním bodem je rokle Jezerního potoka, která ústí těsně pod hrází zleva do hlavního údolí Divoké Desné. Problém je však dostat se přes komplex energetických staveb a plotů k potoku. Nejjednodušší je přejít hráz přehrady, pokud vás ovšem neodradí zákaz vstupu. Další varianty jsou podstatně hůře schůdné. Jezerní potok překonává při ústí strmé a úzké dolinky největší spád a vytváří zde četné peřeje. Pár desítek metrů vzhůru se dokonce objevuje v malém skalním amfi teátru menší vodopád. Sevřené údolí nenabízí příliš možností, kudy jít, takže vaše kroky si zanedlouho samy přirozeně najdou starý nezřetelný chodník, který směřuje pravým svahem údolí vzhůru. Podobné chodníky se v Jeseníkách nacházejí na mnoha místech a dříve se hojně využívaly a udržovaly. Vedou promyšleně terénem, jsou často vyskládány kameny a velké převýšení překonávají serpentinami. Dnes však po nich již téměř nikdo nechodí, protože lovci – dřívější hlavní uživatelé těchto cest – nemají problém vyvézt se i do nejvyšších partií Jeseníků autem.
Chodník kolem Jezerního potoka patří rovněž do kategorie starých loveckých chodníků, jehož smysl se vytratil poté, co byla na vrchol Dlouhých strání postavena silnice. Navíc nástup na něj zkomplikoval zastavěný areál dolní přehrady. Chodníček vedoucí pravým údolním svahem se často ztrácí mezi spadlými kmeny, vždy se však znovu objeví a vede vás vzhůru. Výstup je velmi strmý a náročný, v úvodní části překonává veliké převýšení. Orientační problémy nastávají v místě holosečné paseky, kde se terén stává takřka neprůchodný a pěšinka se ztrácí v mladých porostech, mezi pařezy a vývraty. To už však vidíte nad sebou asfaltovou silnici a směřujete k zákrutu, kterým cesta přetíná erozní zářez Jezerního potoka. Právě vybudování této silnice, která sloužila jako přístupová cesta na staveniště horní nádrže, výrazně přispělo k žalostnému stavu zdejších lesů. Kácení otevřelo cestu větrům, jež způsobily první místní kalamitu již roku 1980. Pak následoval kůrovec a imise. A jelikož těžká lesní mechanizace měla usnadněný přístup, převládlo jednoduché řešení formou holosečí, které dodnes hyzdí celý masiv Mravenečníku.
Les podél Jezerního potoka nad silnicí však patří do vzácné kategorie zachovalých. Chodníček, jenž se znovu objevuje nad zářezem v zákrutu silnice, stoupá opět pravým údolním svahem ve smrčině, která postupně získává pralesovitý charakter. S přibývající výškou se objevují světliny s močály a terén se narovnává. Asi po půl hodině od silnice vystoupáte až na rozvodní hřbet pod velkou Jezernou, kudy prochází stará neznačená cesta na Mravenečník od Františkovy myslivny. Tato známá dřevěná lovecká chata kdysi stávala na loučce jako v pohádce uprostřed hlubokého lesa. Dnes jsou všude kolem nedozírné paseky a vývraty... Někteří méně otrlí pamětníci se těmto místům vyhýbají, aby se na tu spoušť nemuseli dívat. Proto na rozcestí i vy raději odbočte doprava přes Vřesník směrem na Mravenečník, kde na vás čeká krátká hřebenovka, která patří k nejkrásnějším v Jeseníkách. Chodník vede řídkým a nízkým lesem přes močály, na několika místech se objevuje haťový chodník. S přibývající výškou stromy ustupují a objevují se i výhledy – hlavně na Praděd, který vypadá přes hluboké údolí Divoké Desné opravdu majestátně. Příroda a krajina se podobá hlavní jesenické hřebenovce, zásadní rozdíl však tkví v naprosté absenci turistů.
Z vrcholu 1343 m vysokého Vřesníku, jenž vyčnívá nad hranici lesa, konečně spatříte horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně, která zásadním způsobem změnila vzhled jesenické krajiny a zcela nepřirozeným způsobem narušila přirozený tvar kopce. Většině české veřejnosti se ovšem stavba líbí a považují ji za technický unikát, byť megalomanský projekt pochází z neblahé éry husákovského socialismu, kdy ohledy na přírodu nebyly v módě ani na papíře. Víru v užitečnost a ekologičnost stavby živí v návštěvnících Dlouhých strání reklama i názorově jednostranně zaměřená výletní exkurze. Koho zajímá nějaký jeden zlikvidovaný kopec, když je v okolí spousta dalších? Argument, že chceme ráno a večer svítit a zapínat počítače, zabírá…
Na mnoho milovníků přírody působí ovšem antropotvar (člověkem přetvořený terén) Dlouhých strání mírně řečeno strašně. Patříte-li k nim, obejděte proto umělý násep zleva a pokračujte po krátkém travnatém chodníčku na vrchol Mravenečníku, který tvoří nejvyšší bod bezlesého masivu. Za krásného počasí je tu nádherně, dá se poležet v trávě a pozorovat hlavní jesenický hřeben, který se kroutí kolem dokola v oblouku od jihovýchodu na sever. V každém případě jedno z nejhezčích výhledových míst v Jeseníkách!
VODOPÁD NA BOROVÉM POTOCE
Jeden z nejhezčích jesenických vodopádů se ukrývá v zakrouceném údolním kuloáru na severních svazích Mravenečníku. Na velmi strmých svazích zde vystupují tvrdá skaliska migmatitů (hornina složená ze dvou složek – granitové a rulové) a pararul, jejichž intenzivní rozpukání v kombinaci s plochami metamorfní břidličnatosti (odlučnost horniny podél pravidelných rovných ploch) určuje tvar vodopádového stupně. V horním úseku vodní proud nejprve stéká po skalním podloží a pak volným pádem překonává převis, po dopadu na tektonickou plochu se tříští a až dolů do malého vývařiště opět stéká po skále. Pod hlavním stupněm o výšce 8 m, v úseku dlouhém asi 20 m, pokračuje potok soustavou peřejí a drobných kaskád. Obdobná kaskádová až vodopádová soustava je vyvinutá také na pravostranném přítoku, jenž ústí do Borového potoka asi 300 m pod vodopádem.
Z Mravenečníku existují už jenom strmé cesty dolů. Obvykle se chodí jihozápadním směrem k lovecké chatě Margarita a pak do Loučné nad Desnou, alternativu představuje sešup opačným směrem přes Medvědí horu kolem větrných elektráren a pak do Koutů nad Desnou. V obou případech velmi náročné, avšak po stránce krajinářské i sportovní vysoce hodnotné! Masiv Mravenečníku stojí každopádně za návštěvu, ovšem nikoli jenom jako součást prohlídkové exkurze přečerpávací elektrárny. Přestože kopec vypadá na první pohled nevábně až odpudivě, pěší putování po něm skýtá mnoho nečekaně hezkých zážitků.
Článek a fotografie poskytl časopis Naše příroda.
Občanské sdružení Naše příroda je neziskovou organizací. Jejím základním cílem je informovat o přírodě, životním prostředí a jejich ochraně.