Příčiny úmrtí a onemocnění goril ve volné přírodě
V jednom z předchozích článků jsme zmiňovali důvody úmrtí gorilích mláďat ve volné přírodě. Gorily žijící v tropickém deštném lese ovšem neohrožují jen vzájemné půtky či útoky predátorů a následná zranění, jako všichni tvorové podléhají řadě onemocnění, která se jim ani v panenském prostředí nevyhnou.
Gorily z volné přírody jsou ještě citlivější na působení lidských patogenů než jejich protějšky žijící v zajetí. Gorily v zahradách jsou často infikovány patogeny, které se na ně přenesou od lidí či od jiných zvířat, a zcela odlišný jídelníček, životní prostředí a přetrvávající psychický stres způsobují, že patogeny, které běžně přežívají v gorilím organismu a nijak gorilám nevadí, se mohou pomnožit a zapříčinit vážné onemocnění. Ve volné přírodě ovšem také přibývá případů, kdy se na gorilí populaci přeneslo onemocnění od lidí. První takový známý případ, kdy byla gorila jednoznačně napadena lidskou infekcí, byl zaznamenán ve Rwandě v roce 1988. Pitva odhalila, že zvíře zemřelo na virový zápal plic. Jako prevence proti dalšímu přenosu této infekce byly všechny gorilí tlupy v oblasti naočkovány pomocí "foukaček".
Onemocnění dýchacího systému Horské klima v n.p.Virunga Volcanoes je chladné a vlhké, a ačkoliv zde gorily již žijí tisíce let, nejsou plně na takové klima přizpůsobeny. Vlivem vlhkého podnebí gorily častěji podléhají onemocněním dýchacích cest, zvláště zápalu plic, který je v tomto národním parku nejčastější příčinou jejich úmrtí. Gorily mohou onemocnět rýmou, kašlem, zánětem dutin a nosohltanu či zánětem hrtanu, a to zvláště v období intenzivních dešťů. Pokud je počasí pěkné, horské gorily často leží na slunných místech a vyhřívají se. V tomto bodě se liší od goril nížinných, které obecně vyhledávají chládek někde ve stínu.
Ektoparazité a nemoci kůže Blecha písečná (Tunga penetrans), klíště (Rhipicephalus appendiculatus) a zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei), lidem známí kožní parazité, jsou běžně nacházeni i u goril. Gorilí veš Phthirus gorillae náleží ke stejnému rodu jako veš dětská. Gorily nížinné jsou často napadeny kožní chronickou chorobou, kterou způsobuje bakterie Treponema pertenuea a která se šíří kontaktem. Při této chorobě nekrotizuje tkáň až ke kosti, podobně jako u lepry, a onemocnění je smrtelné.
Endoparazité Zažívací trakt goril může obsahovat nejrůznější parazity (Balantidium coli, Entamoeba histolytica, Strongyloides fuelleborni aj.), které také často infikují člověka či jiné savce. Někteří endoparazité jsou známi jen u afrických primátů, např. někteří měchovci rodu Ancylostoma (A. duodenale), Necator nebo hlíst Onchocerca volvulus. Další hlísti jsou rozšířeni jen u goril nížinných (Enterobius lerouxi), jiní jen u goril horských (Anoplocephala gorillae). Mnozí afričtí primáti jsou také hostitelem měchovce s rodovým jménem zubovka (Oesophagostomum stephanostomum), který je zároveň nejběžnějším střevním parazitem u goril nížinných. Někteří parazité napadají žaludek goril (Probstmayria gorillae, Murshidia devians atd.) a jejich pomnožení může vést k zánětu žaludku. Předpokládá se ale také, že řada nálevníků, obývajících trávicí trakt goril, může působit příznivě při procesu trávení (výzkum českých primatoložek K. Petrželkové a I. Profousové). Pro gorily, stejně jako pro člověka, jsou nebezpeční vlasovci, napadající mízní, cévní a svalový systém. Plicní onemocnění může u primátů starého světa vyvolat i roztoč rodu Pneumonyssus, u člověka takové onemocnění nebylo zaznamenáno. Výčet vnitřních parazitů by mohl samozřejmě pokračovat, ve volné přírodě existují nepřeberné možnosti, jak se infikovat. Mezi gorilami nížinnými bylo třeba diagnostikováno několik forem malárie, např. Plasmodium rodhaini, který způsobuje tuto nemoc u goril a šimpanzů, je téměř identický s původcem malárie u člověka (P.malariae).
Zdravotní potíže související s vyšším věkem Jedním z limitujících problémů při stárnutí je zhoršení kvality chrupu. V porovnání s chrupem ostatních lidoopů, zuby goril vykazují pouze lehké opotřebení. Zatímco gorily nížinné někdy trpí zubním kazem, strava horských goril, chudá na cukr, způsobuje, že je u těchto zvířat výskyt kazu opravdu vzácný. I tak, jejich zuby jsou běžně tmavě zabarveny, zubní kámen často vede k zánětům dásní a parodontóze, ústupu čelistních kostí a vypadávání zubů. V souvislosti s úbytkem zubů se mohou zanítit i nadčelistní dutiny. Často také zejména u horních dásní dochází k úbytku tkáně a kořeny zubů jsou obnaženy. Je bohužel velmi pravděpodobné, že staré gorily s poškozeným chrupem trpí hlady a následně umírají vysílením, protože již nejsou schopny žvýkat potravu. Na druhou stranu, gorilám nížinným se tolik zubního kamene netvoří a parodontická onemocnění jsou u nich vzácná. Zvířata nad 35 let poměrně často trpí artritidou, která postihuje jejich klouby na rukou a na nohou. Postižená zvířata z toho důvodu potřebují více času při putování za potravou a při krmení než zdraví jedinci. Gorilám ovšem slouží ke cti, že zdraví členové skupiny obyčejně přizpůsobují své tempo a aktivity, tak aby vyhověly potřebám těch pomalejších.
Pramen: Angela Meder, Causes of death and diseases of gorillas in the wild, 1994
