Příběh Sněhové vločky
Zoolog Martin Smrček více než před rokem zmínil ve svém článku Jakou barvu má gorila? existenci bílého gorilího samce, známého pod jménem Sněhová vločka. Protože se tato bílá gorila stala celosvětovou legendou, na její počest probíhá mnoho výzkumných a ochranářských aktivit a její webové stránky jsou dosud hojně navštěvovány, dovolte mi její příběh podrobněji připomenout.
Osud Sněhové vločky nebyl zpočátku radostný. V říjnu 1966 zastřelil jeho matku, nížinou gorilu, dělník na banánové plantáži v oblasti Nko, poblíž Ikunde, v Rovníkové Guinei (tehdy bylo území španělskou kolonií). Malou, tehdy zhruba dvouletou gorilku, jež ho zaujala svým unikátním bílým zbarvením a modrýma očima, si vzal do svého domu. Náhodou v těch místech pobýval španělský zoolog Jordi Sabater Pi, který tu pracoval v Barcelona Zoo´s Ikunde Centre. Ten nejen gorilku vyfotil, ale také během několika týdnů domluvil její zaslání do barcelonské zoo, kde potom gorilí sameček strávil zbytek života. Než se tak stalo, zvykl si poměrně snadno na lidskou společnost, byl hýčkán a ošetřován jako malé dítě, což mu pak trochu zkomplikovalo přechod do režimu v zoologické zahradě.
Složitější byl také vznik jeho jména. Původně jej první majitel pojmenoval Nfumu Ngui, což v místním jazyce Fang znamená Bílá gorila, primatolog Sabater ho ale nazval Floquet de Neu, tedy v katalánštině Sněhová vločka. Toto jméno se pak ujalo, a i když po příjezdu do Barcelony referoval místní tisk o gorile jménem Blancanieves (Bílý sníh), původní pojmenování mu zůstalo a bylo překládáno do všech jazyků. (ang. Snowflake, špan. Copito de Nieve). Ošetřovatelé mu domácky říkali Copi.
Nejdřív si v barcelonské zoo ani neuvědomovali, o jakou vzácnost se jedná, když Sabatera v dopise žádali, aby jim zaslal z Rovníkové Guiney další bílé gorily. Ani pozdější snaha o rozmnožení tohoto genetického znaku a vytvoření celé gorilí skupiny se nezdařila. V zoo bylo zvíře vyšetřeno, kromě výjimečného zbarvení nebyly u něj shledány žádné odlišné znaky oproti jeho černě zbarveným vrstevníkům - až na to, že vykazoval známky fotofobie, kvůli které stále mrkal a mhouřil oči, když byl vystaven jasnému světlu. Protože musel žít v prostředí, kde je přece jen více rozptýleného světla než v tmavých koutech ekvatoriálních pralesů, byl nucen si tímto způsobem oči chránit. Jeho bílá barva srsti spolu s kůží citlivou na slunce se mu stala osudnou, v roce 2001 mu veterináři diagnostikovali rakovinu kůže. Nemoc se začala po čase rychle rozvíjet, Snowflake musel v závěru života dostávat antibiotika a léky proti bolesti, až bylo nakonec přistoupeno v listopadu 2003 k eutanázii. V té době mu mohlo být kolem 39 let.
Barcelonské primatoložka Carme Mate uvedla, že za svůj život zplodil Snowflake se třemi různými samicemi (pocházejí také z Rovníkové Afriky) neuvěřitelných 21 mláďat, ale jen šest z nich se dožilo dospělosti. V současnosti žijí ještě 4 jeho potomci - tři samičky jsou barcelonské zoo, sameček Bindung žije v Japonsku v zoo Fukuoka. Snowflake má přes desítku vnuků a ani jedno z mláďat není albinotické. Některá z nich měly světlé skvrny na rukou, ale časem jim vymizely. K tomu, aby se vzácný gen u zvířete projevil, je zapotřebí, aby se na potomka přenesl od obou rodičů, proto je bílá gorila takovou zvláštností.
Snowflake byl jedinou známou bílou gorilou na světě. Měl dosti komplikovanou povahu, často pozoroval své okolí s opovržlivým pohledem a byl mrzutý a podrážděný. Ke konci života se však přeci jen trochu zklidnil, možná i díky lékům, které musel dostávat. Snowflake byl během svého života začleněn do několika výzkumů inteligence lidoopů. Byl zbožňovaným symbolem barcelonské zoo, má dosud své vlastní internetové stránky a jeho odchod byl vnímán jako konec významné éry historie zahrady. Na jeho počest byla založena nadace pro primatologický výzkum a jeho památka také pomáhá aktivitám na ochranu goril ve volné přírodě. Věhlas Sněhové vločky pronikl až do vesmíru - katalánský astronom J. Manteca podle něho pojmenoval planetku 95962 Copito.
Osud Sněhové vločky vyvolal debaty, zda bylo pro něj štěstím či naopak smůlou, když byl chycen do zajetí. Nebudeme-li soudit podmínky, za jakých se dostal k lidem, musíme přiznat, že by jeho přežití ve volné přírodě bylo téměř bez šancí. Nejen že by se jeho kůže musela každodenně vypořádávat s intenzivním ultrafialovým zářením rovníkového slunce (pravda v hustém pralese by to snad nemusel být největší problém), rozhodně by však bílé, dobře viditelné gorilí mládě asi těžko uniklo útoku predátorů. Navíc, jak se později ukázalo, nedostatek pigmentu v oční duhovce byl příčinou slabého zraku Sněhové vločky. Omezené vidění mělo za následek zhoršenou koordinaci a jistotu pohybu, což by gorilu ve volné přírodě také velmi limitovalo.
Zajímavá úvaha také řeší, zda takto výrazně se lišící gorila, která svým zevnějškem ohrožuje bezpečí skupiny, bude ostatními napadána či dokonce z tlupy vyloučena. Těžko dnes na takovou otázku odpovědět, když Snowflake prožil svůj život v zajetí (kde se soužitím s ostatními gorilami neměl sebemenší potíže). Zpočátku tomu ale nic nenasvědčovalo, matka se o bílé mládě pečlivě starala. Možná jsou v tomto ohledu gorily humánnější než lidská společnost, jejíž celou historii existence doprovázejí nejrůznější formy vzájemné diskriminace.
