Poznají gorily potravu podle vůně?
Již jednou jsme zkoušeli, jak kvalitní mají gorily čich. K našemu překvapení neměly problém poznat vůně různých zvířat, a to přesto, že v pavilonu všechno - přes pravidelný intenzivní úklid - přehluší pach samotných goril. Rozhodli jsme se tedy celý experiment zopakovat s trochu odlišným obsahem.
Jak asi gorily budou reagovat na potravu na první pohled stejnou, která se bude výrazně lišit jen vůní? Vybírají si vůbec potravu podle vůně, nebo upřednostňují vzhled? A jak budou reagovat na vůně či pachy, které jim připravíme? Budou je hodnotit stejně jako my lidé? Tyto otázky jsme se v našem experimentu pokusili zodpovědět.
Použili jsme čtyři plastové misky s nasypanými vločkami. Ty jsme ovšem "ovoněli" vždy dvěma vůněmi z našeho pohledu lákavými - strouhanými jablky a vanilkovou trestí -, a dvěma odpudivými - octem a strouhaným křenem.
Misky jsme postavili vedle sebe na pařez v pavilonu a vpustili gorilí rodinu. Shinda je okamžitě zahlédla a rozběhla se k nim, následovaná ostatními samicemi. Bez zaváhání popadla druhou misku od kraje a schovala se s ní za položené kmeny. Byla to miska s jablky, tedy ta, kterou jsme předem považovali za - pro gorily - nejatraktivnější. Ovšem rychlost, s jakou misku popadla, ukazovala i na to, že mohlo jít jen o náhodu.
Po chvilce se k miskám přiblížil Richard, přičichl a lehce ochutnal z misky s vanilkou a odešel, aby vše zpovzdálí plný strachu a zášti sledoval (na konci samicím pěkně vyčinil, že mu všechno sežraly). To už se vrátila Shinda, vzala misku s vanilkou a pronásledovaná Richardem ji o kus dál vysypala. O vysypané vločky se zajímala Kijivu, zatímco Shinda sebrala třetí misku, tentokrát s křenem. Štiplavý zápach jí pranic nevadil a obsah zčásti spořádala, zčásti rozsypala. Snad z nedočkavosti, aby jí někdo nesebral poslední misku.
Ani zde Shinda nezaváhala a se stejnou chutí, s jakou se věnovala předchozím miskám, vyjedla a nakonec doslova vylízali ostře octové vločky. Její chování nás přesvědčilo o tom, že to, co nám připadá nepříjemné, nemusí být gorilám vůbec odporné, ba právě naopak.
Na závěr jsme znovu zkusili pokus s navoněnými tričky. Tentokrát jsme vzali trička, ve kterých spaly dvě ženy. V jednom ošetřovatelka (mělo tedy vůni gorilám velmi dobře známou), ve druhém cizí žena. Trička jsme pověsili ve venkovním výběhu a čekali, jak se gorily zachovají.
K naší lítosti si dvě hodiny triček vůbec nevšímaly, věnovaly se jen požírání čerstvých větví. Bylo jasné, že ve výběhu je takové množství lákadel a vůní, že nějaká trika jim nic moc neříkají. A jak už to bývá, ve chvíli, kdy jsme sbalili kameru, jsme zahlédli, že Kamba obě trička stáhla z provazu a pokouší se do nich obléci. Chovala se podobně jako v prvním z pokusů a ukázala nám, že si ještě pamatuje na dobu před třiceti lety, kdy jako malá vyrůstala mezi lidmi a ti ji zřejmě oblékali do lidského oblečení.
