Posvícení

Křesťané žili v prvních třech staletích v nesvobodě. Vyznávání Krista přinášelo nejednou krvavá svědectví. Shromáždění křesťanů musela být tajná, po domech, na odlehlých místech. Teprve r. 313 dostávají křesťané v rámci římské říše svobodu. Vycházejí ze svých skrytých míst a začínají pro svá shromáždění stavět zvláštní budovy. Posvěcení takového domu určeného pro shromažďování bylo velikou slavností. Církevní historik 4. století Eusebius uvádí, že na slavnost posvěcení se sjížděli biskupové celého kraje a množství věřících. Doslova čteme v jeho díle: "Přišel den jasný a světlý, bez nejmenšího mráčku, který prozařuje paprsky Božího světla chrámy v celém světě... Přestavují se kostely od základů do velké výšky a dostávají daleko lepší vzhled než kostely staré, které byly zničeny... Ve městech začínají slavit svátky obnovy a posvěcení nových chrámů... Posvátné obřady jsou dokonalejší než dříve, zvyky kultu jsou krásnější...." Tolik Eusebius. Taková sláva všem utkvěla v paměti. Od počátků křesťanství se slavil den narození mučedníků pro nebe, slavilo se výročí zvolení a svěcení biskupa. Nyní se začalo slavit výročí posvěcení chrámu. Nejstarší svědectví nacházíme v pamětech starověké poutnice Eterie, která popisuje oslavu výročí posvěcení baziliky Zmrtvýchvstání v Jeruzalémě - kolem r. 400. Tento obyčej se ujal od 5. století v Římě a následně i v ostatních místních církvích na křesťanském Západě. A tak máme posvícení i u nás v naší zemi.

Při stavbě nových budov vznikají nové problémy pro umělce. Jak vyjádřit to, co mají představovat? První myšlenka, která nás napadne při vstupu do chrámu je: vstupujeme na místo, kde se shromažďující věřící, církev. V mnoha jazycích se tedy chrám i církev vyjadřují jediným slovem: Kirche, église, church. Je zvláštní, že čeština přijala pro chrám nové slovo z latiny: kostely - od castellum, hrad, tvrz. Jakoby pro Čechy vše, co souvisí s chrámem, církví přicházelo od vrchnosti. A co přichází, shora, k tomu nemáme obyčejně kladný vztah. Že by podhoubí současné české lhostejnosti vůči chrámům i církvi?

Všimněme si, že předrománské a u nás vlastně také románské kostely byly mohutnými tvrzemi. Došlo vlastně k sepětí světské a církevní moci. Na hradě sídlil kníže a měl tam sídlo také Pán věčný. Hradiště na výšině bylo útočištěm, ochranným útočištěm byl i kostel. Duchovní život neustrnul. Rozvíjel se a pocit bezpečí v pevném románském kostele byl duši věřícího v době vrcholného středověku málo. Chtěla dosáhnout k nebi. Chtěla mít nebe na zemi. A tak vznikaly gotické katedrály a jejich zmenšené a zjednodušené napodobeniny na venkově. Vznosné klenby zvaly do výšin. Mohutná okna se otevírala do prostoru. Mezi nízkými domy středověkých měst se katedrály tyčily jako prsty ukazující k nebi, ale do světa pozemského příliš nevstupovaly. Renesance nazvala gotické katedrály obludami a stavěla sálové prostory, z kterých chtěla vytvářet místa pro život. U nás většinou gotika přeskočila do baroka. Bůh barokního věřícího chce bohatě žít. Jeho kostel musí být tedy patřičně vyzdoben, musí být mohutný, aby vyjádřil majestát Boží. 19. století se domnívalo, že je nutno napravit to, co renesance a zejména baroko natropily na románských a gotických stavbách, a proto se stavělo všechno v pseudopodobě gotiky. Je nedostatečné pochopení všech chrámů vnímat jen jejich estetickou hodnotu. Každý umělec totiž ví, že ke kráse nestačí jen živé barvy a líbivé formy, ale že tu jde především o harmonii proporcí, vztahů.

Přeneseme-li tuto myšlenku na duchovní pole, snáze pochopíme, po čem vlastně toužíme, když jdeme do chrámu. Svět kolem nás převrátil skutečné proporce, chrám tyto proporce usměrňuje, opravuje. Na náměstí by si Krista ani nikdo nevšimnul, byl by tam opomenutý, ten poslední. V kostelech je jeho obraz na čelním místě. Ve společnosti je člověk ctnostný, svatý mnohokrát v opovržení, v chrámu je postaven před oči přítomných jako vzor. Ve světě se všechno žene za požitkem, v chrámu přistupujeme ke kříži, který připomíná, že oběť není ztráta, ale zisk, posvěcení. Ve světě jsou všichni zahlceni různými zvuky a nabídkami, kdežto v chrámu se často mlčí a posvátné ticho mluví důrazněji k srdci.

Dá se tedy říci, že se v chrámu jeví všechno obráceně než venku. Tomuto převrácení hodnot se v evangeliu říká metanoia, obrácení, změna smýšlení. Chrám nás má změnit, naplnit, posílit, povzbudit. Pro naše předky byl tedy chrám samozřejmým místem, které usměrňovalo a posilovalo jeho život. Proto ta radost z výročí posvěcení tohoto místa. Neměli bychom se k té radosti v její ryzí podstatě stále vracet?