Posledních dvanáct hodin...
Před dvanácti hodinami mi telefonovala členka gorilího klanu. Děje se něco zvláštního - Kijivu nespí (a ostatní gorily s výjimkou Richarda taky ne) a pořád si staví hnízda. Přebíráme s Martinem Prokešem kamery jedna a dvě a snažíme se prokousat šedočernou tmou v pavilonu.
Kijivu přechází, vláčí za sebou hromady dřevitky, Kamba s Mojou za ní. Přichází Shinda a čichá Kijivu soustředěně k zadku. Pozor! To (ne)vypadá dobře. Bombarduji telefony Marka Ždánského a Mirka Bobka, ale jsou právě uprostřed zasloužilého nočního odpočinku. Proč ostatně taky ne, když čekáme porod nejdříve někdy za tři týdny.
Jenže po půl jedné se začínají dít věci. Kijivu vstává, zleva se k ní hrne Shinda a zprava Kamba s Mojou. V tom se vztyčí do té doby laxní Richard a hrozivě přeběhne před Kijivu v jasné snaze ukázat zbylým samicím, že nemají překračovat určitou hranici. (Teprve ráno dedukuji, že slyšel nějaký zvuk spojený s přicházejícím porodem, možná dokonce výkřik mláděte, a reagoval na něj.)
Dívám se na Kijivu a nevěřím vlastním očím. Během pár vteřin, co stojí, zřejmě porodila a něco třímá, či spíše si drží na břiše! Ano, je to mládě a hýbe se, potvrzujeme si na webové diskusi s dalšími, kdo s námi porod sledují. Je úžasné a fascinující, s jakou lehkostí a profesionalitou - dá-li se to takhle vůbec hodnotit - mládě přišlo na svět.
Sledujeme bez dechu a mnozí s očima plnými slz zrození tak okouzlujícího tvora, jakým gorila je. V záběru vypadá mokré mládě jako šedobílé, zasněžené či dokonce snové. Štípám se do tváře, jestli se mi to nezdá, a znovu prohlížím komentáře na diskusi. Ne, nezdá, mládě vidí řada lidí.
Kijivu se zatím přemísťuje pod síť z provazů mezi kmeny, kde má zřejmě větší klid. Je unavená stejně jako zbylí členové rodiny, ale spánek si zatím nemůže dovolit. Pomalu požírá placentu a odkusuje část pupeční šňůry, čistí mládě. Není v úkrytu pořádně vidět, takže jen odhadujeme, co se vlastně děje.
V půl sedmé se scházíme v zoo s Markem Ždánským. Sledujeme ze dvou metrů hrdou Kijivu se svraštělým, poloholým, nohatým a rukatým tvorečkem, kterého šťastně svírá.
"Ten je krásnej, co," říká Marek. "Je tak podobnej Moje, když se narodila..." Podobnost, pravda, žádnou nenacházím (u porodu Moji jsem ale nebyl) a krása jak známo je relativní pojem. Ale to mládě má stejně něco do sebe.
Sedím na špalku a v naprostém tichu si užívám pohledu na stvoření, které na svět přišlo neočekávaně, bez fanfár a televizních štábů, jen pod dohledem našich webových kamer. Svírá se mi hrdlo a mumlám si škytavě pro sebe, aby to nikdo neslyšel: "Něco tak krásného jsem snad od narození svých dětí neviděl. Díky, že jsem u toho mohl být."
