Poslední ukrajinský hetman Pavlo Skoropadskyj

29. duben 2018

Těsně před koncem druhé světové války zemřel v německém Mettenu na následky poranění, jež utrpěl při leteckém náletu o měsíc dříve, starý muž. Byl jím Pavlo Skoropadskyj (1873–1945), potomek ukrajinského šlechtického rodu, generál carské armády a v roce 1918 po několik měsíců vládce Ukrajiny.

Únorová revoluce roku 1917 dala ukrajinskému národnímu hnutí možnost začít formulovat vlastní požadavky a představy o budoucnosti Ukrajiny. Cílem bylo zprvu získat v rámci demokratického Ruska autonomii pro národnostně ukrajinská území, avšak poté, co v Petrohradě převzali moc bolševici, začala Centrální rada, ukrajinský revoluční parlament, usilovat o získání plné svrchovanosti. Ukrajinská lidová republika vyhlásila 25.ledna 1918 nezávislost a 9. února podepsala v Brest-Litevsku mírovou smlouvu s Německem a Rakouskem. Většinu Ukrajiny však zatím obsadily bolševické oddíly.

Německá a rakouská vojska bolševiky snadno vyhnala a vláda se formálně navrátila do rukou Centrální rady, Němci však s ukrajinskými politiky nebyli spokojeni. Rada, ovládaná sociálními demokraty a esery (socialisty-revolucionáři), považovala za svůj hlavní úkol provedení agrární reformy, zespolečenštění půdy, jež měla být rolníkům bez náhrady předávána do užívání. To Němci považovali za „komunistický experiment“. Jejich hlavním zájmem bylo, aby Ukrajina sloužila jako spolehlivý dodavatel potravin pro válkou zkoušené Německo, jak se k tomu ostatně mírovou smlouvou zavázala. Představitelé Centrální rady se zase divili „cynismu“ Němců, kteří jim doporučili vést střízlivější politiku.

Potřebujeme hetmana!

V průběhu dubna vstoupili německý vyslanec Alfons Mumm a náčelník štábu okupačních vojsk generál Wilhelm Groener do kontaktu se Skoropadským, který již předtím zvažoval, zda by mohl provést převrat takříkajíc „na vlastní pěst“. Na rozhodnutí německé strany měly vliv nové zprávy o stále těžší zásobovací situaci v Německu.

Logo

Skoropadskyj, velký pozemkový vlastník a voják tělem i duší se zdál být vhodným kandidátem na silného vládce Ukrajiny. Ač před válkou žil v Petěrburgu a pohyboval se v kruzích, blízkých carskému dvoru, po únorové revoluci se rozpomněl na své ukrajinské kořeny. Nejprve se na frontě snažil ze svěřených jednotek vytvořit národní ukrajinské útvary, poté z armády odešel a stal se velitelem „volného kozáctva“, nově vznikajícího ukrajinského miličního vojska.

Generál Groener Skoropadskému nadiktoval podmínky, za nichž se měl stát vládcem Ukrajiny. Zatímco Centrální radu rozehnali němečtí vojáci přímo uprostřed zasedání, v kyjevském cirkusu Hippo Palace se 29. dubna pod ideovým vedením Svazu pozemkových vlastníků sešlo přes šest tisíc účastníků Zemědělského kongresu. Podle předem připraveného scénáře účastníci nejprve zkritizovali Centrální radu, poté přešli k požadavku silné vlády a skončili skandováním: „Potřebujeme hetmana!“ Zanedlouho se dostavil sám Skoropadskyj, aby ho Kongres slavnostně provolal vládcem Ukrajiny. Při následné bohoslužbě na Sofijském náměstí shromáždění děkovali Bohu, že „daroval vládu na Ukrajině hetmanu Skoropadskému“.

Hetmanská Ukrajina


Můžeme vzkvétat, jen budou-li u nás existovat a svobodně se rozvíjet ruská i ukrajinská kultura. Pavlo Skoropadskyj

Došlo tak k obnovení historické instituce hetmanské vlády, která na Ukrajině existovala od povstání Bohdana Chmelnyckého v roce 1648 až do roku 1764, kdy ji Kateřina II. zrušila. Od Perejaslavské rady v roce 1654 ovšem hetman nikdy nebyl představitelem zcela samostatného státního útvaru. Proces omezování ukrajinské autonomie se obzvláště uspíšil po roce 1708 – tehdy za Velké severní války hetman Mazepa přešel na stranu švédského krále Karla XII. a stal se tak z hlediska ruského cara Petra I. Velikého zrádcem. Ukrajinským hetmanem byl v letech 1708–1722 i generálův předek Ivan Skoropadskyj.

Hetmanovu moc neomezovalo žádné parlamentní těleso, jen jeho zahraniční ochránci, jejichž vojenská síla – třistatisícová okupační armáda – představovala hlavní oporu nového režimu. Prvořadým úkolem nového státu bylo splnit očekávání Němců, kteří doufali, že okupace „obilnice Evropy“ zaručí strádajícímu císařství dostatečné zdroje potravin. Socializace zemědělské půdy, provedená na počátku roku Centrální radou, byla zrušena. Respekt k soukromému vlastnictví měl hetmanskou Ukrajinu odlišit od předcházející socialistické republiky s její „utopickou“ politikou. Nový režim se opíral především o vrstvu velkostatkářů a průmyslníků, nakloněna mu byla také pravoslavná církev, jejíž pozemkový majetek Centrální rada zkonfiskovala v listopadu 1917.

Logo

Přáním velkých pozemkových vlastníků bylo „dostat do kopějky zpět všechno, co jim sebrali nebo zničili během venkovských nepokojů, ale v některých případech rozsah svých ztrát naneštěstí velice přeháněli,“ konstatoval Skoropadskyj ve svých pamětech. „Bohužel,“ podotýká ukrajinský historik Ruslan Pyrih, „hetman si ve svých úvahách nepřiznal fakt, že právě jeho vláda vytvořila právní základnu pro toto nekontrolovatelné odškodňování, které do značné míry podrývalo ještě nepevné státní zřízení“.

Hetman chtěl provést umírněnou agrární reformu, jež by měla podobu výkupu statkářské půdy jednotlivými drobnými rolníky. Místo toho se však venkov stal dějištěm msty velkých pozemkových vlastníků, kteří se s pomocí carských důstojníků, tvořících tak zvané „trestné oddíly“, a německých či rakouských vojáků chtěli odškodnit za ztráty, jež jim způsobily reformy Centrální rady. Členové těchto polovojenských oddílů se neštítili ani mučení a krádeží. Jakákoliv reforma byla pro představitele statkářských kruhů nepřijatelná a Svaz pozemkových vlastníků dokázal jejímu uskutečnění účinně zabránit.


S novými spolucestujícími dojel Semjon Ivanovič do Charkova. Na nádraží vyčerpaná dáma doběhla k bufetu, kde se slzami zvolala: ‚Bílé housky, housky!‘ Objala muže a děti. Dokonce i Semjon Ivanovič uronil slzu. Alexej Tolstoj: Dobrodružství Něvzorova

Zajímavá je otázka národnostní politiky hetmanského státu. Na rozdíl od Centrální rady, kde měli hlavní slovo představitelé ukrajinských levicových stran, nová vláda byla složena převážně z představitelů ruské liberální strany kadetů (konstitučních demokratů). Většina ministrů pocházela z Ukrajiny, ale k ukrajinskému hnutí se obvykle nehlásili a ukrajinštinu nepoužívali, ačkoliv ta byla v novém státě jediným úředním jazykem. Jaroslav Hrycak ve své knize o formování moderního ukrajinského národa píše: „Skoropadskyj nebudoval ani ukrajinský, ani ruský stát. Hetmanský režim chtěl umožnit vznik nové koncepce ukrajinského národa, jež by nespočívala na znalosti ukrajinštiny, ale na loajalitě vůči ukrajinskému státu, který pojímal v širším, teritoriálním, nikoliv úzce etnickém smyslu.“

Útočiště uprchlíků před bolševiky

Sám hetman sice ukrajinsky mluvil s obtížemi, ale lépe než někteří z jeho ministrů chápal nezbytnost spolupráce ukrajinských i ruských činitelů. Psal, že „můžeme vzkvétat, jen budou-li u nás existovat a svobodně se rozvíjet ruská i ukrajinská kultura“. Povzbudit vlastenecké nálady mělo oživování terminologie spojené s ukrajinskou kozáckou historií a barvité uniformy příslušníků nově vzniklých vojenských oddílů a dvořanů.

Ani okázalé pocty, jichž se hetmanovi dostalo jako monarchovi a vládci spojenecké země při zářijové návštěvě Německa, nemohly zakrýt fakt, že byl ve své zemi stále méně pánem situace. Když ruský levý eser Boris Donskoj na konci července zavraždil vrchního velitele okupačních vojsk generála von Eichhorna, Skoropadskyj musel svou tajnou službu požádat, aby ho už neobtěžovala každodenními zprávami o chystaných atentátech na jeho vlastní osobu.

Logo

Venkov vřel a ozbrojených povstání, jež byla reakcí rolníků na akce trestných oddílů, se během jara a léta 1918 účastnilo až sto tisíc mužů. Povstalci se nacházeli pod vlivem ukrajinských levicových stran, ruských eserů i bolševiků, až do podzimu ale nešlo o koordinované akce. Vzhledem k přítomnosti německých sil ale byla i ta největší povstání potlačena, byť třeba ve Zvenyhorodském okrese jižně od Kyjeva postavili vzbouřenci do pole 30 tisíc mužů a bojovali dva měsíce. Právě zde také došlo k největším židovským pogromům, které vzhledem k rozšířenému lidovému antisemitismu toho léta doprovázely i jiné lidové rebelie. Plán potravinových dodávek Ústředním mocnostem se ani přes vynucené zavedení obilného monopolu nedařilo plnit.

Skoropadskyj nedokázal překonat antipatie, které vůči němu projevovali představitelé ukrajinských stran, a opíral se stále více o Rusy – v létě 1918 se Ukrajina stala útočištěm uprchlíků ze sovětského Ruska. Přes všechny potíže byl život na Ukrajině klidnější než v revolucí paralyzovaném Rusku a jídlo bylo ve městech relativně dostupné.

Ruský spisovatel Alexej Tolstoj v novele Dobrodružství Něvzorova napsal: „S novými spolucestujícími dojel Semjon Ivanovič do Charkova. Na nádraží vyčerpaná dáma doběhla k bufetu, kde se slzami zvolala: ‚Bílé housky, housky!‘ Objala muže a děti. Dokonce i Semjon Ivanovič uronil slzu.“ Uprchlíci z Ruska, většinou příslušníci majetných vrstev, zaplňovali kyjevské ulice, utráceli v kavárnách a koncertních sálech. Chtěli revoluční časy buď v poklidu přečkat, nebo Ukrajinu využít jako základnu k započetí odporu proti bolševickému režimu.

Do Berlína

Na podzim 1918 byla porážka Ústředních mocností neodvratná. Hetman se snažil získat podporu Dohody, ta se však orientovala na demokratické Rusko, nezávislou Ukrajinu považovali západní státníci za německý výtvor. Ukrajinské strany již začaly plánovat násilné svržení Skoropadského. Po svém se o příčinách neshod hetmana s ukrajinskými politiky vyjádřil Dmytro Doncov, budoucí ideolog ukrajinského nacionalismu a v době hetmanovy vlády vedoucí tiskové agentury: „Ti lidé ve svém okolí nesnesou žádného pána. Z toho pramení jejich nenávist k hetmanovi.“

Logo

Skoropadskyj ve snaze vyjít vstříc dohodovým mocnostem 14. listopadu jednostranně vyhlásil federaci s Ruskem. Ukrajina měla iniciovat „obnovu velkého Ruska“. To okamžitě vyvolalo bouřlivou reakci. Kyjevští studenti vyšli do ulic, na druhý den se k nim přidali i dělníci. Střetly se s nimi oddíly důstojníků, které neváhaly do demonstrantů střílet. V Bílé Cerkvi, devadesát kilometrů od Kyjeva, se pod vedením socialistického Direktoria shromáždilo rolnické vojsko, které spolu s jednotkou Síčových střelců začalo tažení na Kyjev. Tažení vedl Symon Petljura, teprve 12. listopadu propuštěný z hetmanského vězení.

18. listopadu došlo k boji u Motovylivky, který ukázal, že ani elitní serdjucká divize není za hetmana ochotna prolévat krev. Většina těchto synů z bohatých rolnických rodin, kteří v létě přísahali věrnost Skoropadskému, rychle přešla na stranu povstalců, v bitvě padlo nanejvýš 200 mužů. Cesta na Kyjev byla volná, proti Direktoriu již chtěly bojovat jenom oddíly ruských důstojníků, jejichž rozbujelé štáby byly přibližně stejně početné jako prvosledové jednotky. Ani oni ostatně netoužili „umírat za 4000 děsjatin hraběte Gejdena“ (představitele Svazu pozemkových vlastníků) a vzhledem k nyní mizivé popularitě hetmanovy vlády je neměl kdo posílit. Němci, kteří se po uzavření příměří s Dohodou z Ukrajiny stahovali, oporou režimu být nemohli – požadovali však, aby se povstalci zdrželi bojových akcí až do doby, kdy se úplně evakuují, čímž agónii ukrajinské monarchie o několik týdnů prodloužili.

Logo

Hetman mohl doufat už jen ve vojenskou pomoc Dohody. Pozitivní reakce se však ani od Dohody, ani od Děnikinovy Dobrovolnické armády na Donu, představující ono Rusko, s nímž Ukrajina měla vstoupit do federace, nedočkal. Francouzský vicekonzul, který se sám předvídavě přesunul do Oděsy, zasílal do Kyjeva ještě na počátku prosince telegramy povzbudivého obsahu, slibující včasnou pomoc, ty ale nedokázaly udržet ve městě ruské uprchlíky před bolševismem. Ti po stopách vicekonzula mířili do Oděsy, jež se nacházela pod ochranou francouzských vojsk.

Konečně 14. prosince vstoupili do Kyjeva vojáci Direktoria. Hetman uprchl vlakem, celý v obvazech – byl převlečen za raněného německého důstojníka. Pavlo Skoropadskyj našel útočiště v Berlíně, kde kolem sebe shromáždil nevelkou skupinu přívrženců a od počátku dvacátých let vystupoval jako vládce Ukrajiny v exilu. Ukrajinská lidová republika byla obnovena a čekala ji nová konfrontace s bolševiky.


Skoropadskyj nebudoval ani ukrajinský, ani ruský stát. Hetmanský režim chtěl umožnit vznik nové koncepce ukrajinského národa, jež by nespočívala na znalosti ukrajinštiny, ale na loajalitě vůči ukrajinskému státu, který pojímal v širším, teritoriálním, nikoliv úzce etnickém smyslu. J. Hrycak, Historia Ukrainy 1772–1999: Narodziny nowoczesnego narodu, Lublin 2000

Ač v době své vlády byl hetman na Ukrajině málo oblíben, s postupem času došlo k jistému posunu v jeho hodnocení. Ukrajinští historici v diaspoře a po rozpadu SSSR i na Ukrajině začali oceňovat kulturní úspěchy hetmanova režimu – mimo jiné založení dvou ukrajinských univerzit a akademie věd. Někteří současní autoři (O. Rejent, H. Papakin) se staví ke Skoropadskému téměř nekriticky a období relativního klidu během roku 1918, ostře kontrastující s anarchií, která na Ukrajině zavládla v následujícím roce, představují jako hetmanovu osobní zásluhu. Vláda tvrdé ruky byla podle nich v dané chvíli nezbytností. Za příčinu jeho pádu pak považují především nesmiřitelnost ukrajinských levicových stran, jež svá ideologická dogmata nadřadila zájmům státu, přičemž přehlížejí fakt, že hetman, který ve srovnání s UNR nedokázal drobným rolníkům ani dělnictvu nic nabídnout, se v důsledku své politiky ocitl po odchodu okupačních vojsk takřka bez jakékoliv podpory.

Článek původně vyšel v časopise Dějiny a současnost, č. 8/2014, s.14-17.

autor: mit
Spustit audio