Poslední den s Iristem (Džámnagar, úterý 16. prosince 2003)
"Už jsem si tu celkem zvyknul," zmínil jsem se včera Lubošovi. "Já taky," odpověděl. Zvykli jsme si na ostrou a přísně vegetariánskou kuchyni i na horko, prach a trní při sledování Irista a rušný provoz ve městech. Čímž vůbec nechci říct, že si děláme sebemenší nárok na znalost toho nejmenšího kousku Indie. Při její neuvěřitelné různorodosti by to vyžadovalo pobývat tu celé roky. Naše cesta už se ale chýlí ke konci. Teď večer jsme v Džámnagaru a příští dva dny nás čeká úmorná cesta do Bombaje. V pátek v noci pak odlétáme do Prahy.
S Iristem a jeho zimovištěm jsme se rozloučili dnes dopoledne. Luboš byl od rána v krytu, odkud sledoval, co se odehrává na jednom z míst, kam Iristu - a s ním i další čápi černí - létá lovit. Je to jen nevelká louže vody, ale zájem je o ni velký. Časně ráno se objeví ledňáček hnědohlavý, pak začnou lovit volavky hnědohřbeté a bílé, ke kterým se přidají nesyti indomalajští a případně i čápi černí. Dříve nebo později ale přijdou Maldárci se svými stády, takže divoká zvířata musejí vyklidit pole. Za pár dnů už z téhle louže zbude jen bahno, které rychle vyschne. (Což mi připomíná, jak jsme před lety v africkém Čadu jeli do místa, kde měla být spousta vody. Když jsme přijeli k bahnisku, kde jí zbývalo jen do dvou větších sudů, náš průvodce Mustafa pokrčil rameny: "Krávy ji vypily.")
Hlubokomyslnou debatu o tom, jak jsme si tu zvykli, jsme s Lubošem vedli včera večer na návsi ve vesničce Arni, když jsme si šli do pouličního krámku koupit místní limonádu. Jeho hlavními lákadly jsou však pán (pochoutka a prostředek na zažívání, jehož součástí je betelový list a příprava - hotová věda a umění v jednom) a televizor. Na něm zrovna běžel sportovní program informující o kriketovém utkání mezi Indií a Austrálií, což je pro Indy přinejmenším stejně významná událost jako pro nás finále mistrovství světa v hokeji. Dole na obrazovce šly ale v titulcích hlavní zprávy a asi na páté pozici byla ta o zadržení Saddáma. "Tak jsi měl pravdu, že se něco děje," šťouchnul do mě Ondra. Po pravdě jsem nejdřív nevěděl, co má na mysli. Až za okamžik jsem si uvědomil, jak jsem v neděli ostatní upozorňoval, že GPS (globální poziční systém) má místo obvyklé chyby zhruba deseti metrů chybu asi osmdesátimetrovou, a přitom jsem poznamenal, že když Američané GPS takhle znepřesní, má to nejspíš nějaký důvod. O celé téhle epizodě se ale zmiňuji z jiného důvodu. Sehnali jsme noviny, abychom se dozvěděli podrobnosti. Jenže noviny byly v gudžarátštině. Ta se podobá hindštině, používá však jiné písmo. Přitom Mahéš, který je Tamil, sice mluví hindštinou, ale nedokáže ji přečíst - o gudžarátšině nemluvě. Takže z novin nám nakonec slabikoval náš řidič, který má manželku z Gudžarátu. Nemám ponětí, kolika jazyky se v Indii mluví, ale na bankovkách jich je šestnáct. Často se stává, že Ind s Indem musí mluvit anglicky, nebo se nedomluví vůbec.