Pákistán, pátrání po Altynaj I

Ještě večer jsme vyrazili za nadšeným ochráncem přírody dr. Irfanem, občanským povoláním homeopatem, který vystudoval na Srí Lance a v Číně, a v jeho kanceláři jsme uspořádali poradu, jak budeme v následujících dnech postupovat při hledání Altynajina vysílače.

"Na práci v terénu máme jen šest dnů. To není moc - zvlášť když poslední souřadnice jsou už přes dvacet dnů staré," řekl jsem.

"Zítra vyrazíme na místo, je to odsud asi šestnáct kilometrů. Máme k dispozici terénní auto s korbou, ze které můžeme zaměřovat signál," navrhl pracovník WWF Šahzád Ašráf.

Dr. Irfan se zamyslel, prohodil pár slov se svým přítelem Munírem Qurešim, inspektorem paňdžábské správy lesů, a pak řekl: "Místní farmáři sice neloví, ale často sem přijíždějí na lov ptactva lidé z měst, samozřejmě ti lépe situovaní..."

"Raději tedy, aby nás při zaměřování nikdo neviděl, že?" povzdechl jsem si. Dr. Irfan zjevně narážel na proslulou beztrestnost místních politických elit. Mohli bychom mít potíže, kdyby se rozneslo, že se zajímáme o lovce, kteří překračují zákon...

Řeč plynula a čas běžel.

"Už je pozdě, měli bychom jít spát," uzavřel náš rozhovor Šahzád. "Ráno budeme muset vstávat před rozbřeskem, abychom toho stihli co nejvíc před tím, než začne vražedné horko."

"Tak zítra hodně štěstí," vyprovodil nás ze své kanceláře dr. Irfan.

***

Blížili jsme se po prašné cestě k místu posledních Altynajiných souřadnic, které jsme si pracovně nazvali Zero Point. První den nás doprovázelo ještě auto Zafara Lunda z nevládní organizace Harrik Development Centre, která se zabývá vzděláváním dětí pomocí divadla. Zafar učí děti zpívat, hrát na různé hudební nástroje, hrát divadlo. Podtextem těchto divadelních her, jak nám Zafar s nadšením vysvětloval, jsou převážně témata související s přírodou a jejím významem pro společnost - chtějí děti naučit, jak je důležité přírodu chránit. Zafar se na místo vypravil už o dva týdny dříve a vyprávěl, co se dozvěděl od místních farmářů: "Jeden z nich, Násir, mi řekl, že 28. března odpoledne viděl kousek od Zero Point sedět velkého ptáka, který podle popisu odpovídal čápu černému. Viděl ho sedět na zemi a po chvilce odletět. Údajně byl sám."

Zeptal jsem se, zda místní lidé znají čápy černé či jiné větší ptáky.

"Vídají je velmi zřídka," odpověděl Zafar, "a tak mezi různými druhy nerozlišují. Pro malé ptáky mají termín čirja a cokoliv většího je pro ně bagla."

Jak jsme se blížili k Zero Point, rostlo moje napětí. Ale bohužel, přišlo zklamání. Když jsme místa, kde satelity naposled lokalizovaly Altynaj, dosáhli, opět jsem z přijímače slyšel jen šumění. Po polních cestách jsme začali pročesávat okolí. Bezvýsledně.

V pozdním odpoledni jsme se zastavili u skupiny lidí stojících před svými hliněnými domky. Kromě toho, že jsme potřebovali doplnit zásoby vody, chtěli jsme se také zeptat, jestli tu děti chodí do školy a jaký je vztah místních ke vzdělávání. Převážná většina lidí v oblasti je negramotných a zaostává tedy za celostátním průměrem, kde negramotní tvoří asi 50 % obyvatel. Odpověď domorodců nás překvapila:

"Školu sice máme, děti tam donedávna chodily, ale už přes rok tady žádný učitel za ty peníze, co od státu dostávají, není ochotný učit, tak mají děti prázdniny. Zůstávají doma a pomáhají na polích..."

Dalším tématem farmářů byly stížnosti na kvalitu vody. Říkali, že se v posledních letech výrazně zhoršila a má nakyslou chuť.

Prý to má souvislost s používáním "moderních" hnojiv, která prosakují do půdy a znečišťují spodní vody.

Krajinou u Kot Addu jsme se zapnutým přijímačem projížděli až do večera - a pak i v následujících dnech. Ale po signálu, a tím i Altynajině vysílači, ani potuchy.

"Máme zkusit letadlo?" zavolal jsem do Prahy Mirkovi. "Nebude drahé..."

Souhlasil. Jestli je vysílač někde v okolí a jestli stále ještě funguje, měli bychom ho z letadla zaměřit. Letadlo bylo naší velkou - a bohužel už také jedinou - nadějí.