Otázka židovské identity
Pro většinu současné majoritní společnosti představují úvahy o židovské identitě něco velmi těžko pochopitelného. V židovském prostředí, ať již jej definujeme jakkoliv, však jde o otázku základní a mnohdy spojenou s nejrůznějšími traumaty. Otázkou židovské identity se navíc zdaleka nezabývají jen židé.
Po druhé světové válce si mnozí židé změnili jména, aby zakryli svoji identitu. Stovkám mladých lidí poválečné generace byl jejich původ rodiči zamlčován, takže se o svých kořenech dozvěděli až v dospělosti. Rozdílně mohou posuzovat svoji identitu židé praktikující a sekulární, židé halachičtí, tedy s židovskou matkou, či tzv. „tatínkovci“. Ti podle židovského náboženského zákona, halachy, musí před přijetím do židovské náboženské obce projít konverzí.
Z historického hlediska je přitom záležitost židovské identity novým jevem. Do doby asimilace židů si jistě málokdo z nich kladl otázku, kam vlastně patří: Totožnost byla jasně dána už v okamžiku jejich narození.
Od 19. století se výrazněji začaly prosazovat zásadní změny v židovském životě. Souvisely se získáváním dosud upíraných občanských práv, emancipací, vznikem nových náboženských hnutí jako reformní či konzervativní judaismus, s větším začleňováním židů do společnosti. V našich zemích nelze nezmínit narůstající ateismus, který se nevyhnul ani židům.
Dalším zlomovým okamžikem bylo 20. století s tragédií šoa a nastolením otázky, jak a kde žít dál, k jaké národnosti se hlásit. Navíc společensko-politické poměry byly u nás v období komunistického režimu vůči věřícím, zvláště pak židům, vysloveně nepřátelské. Sionismus byl považován za zločin a nemálo lidí židovského původu skončilo ve věznicích i na popravištích.
Občané s židovskými kořeny tak museli řešit obtížné dilema, zda se k odkazu svých předků hlásit a dokonce se účastnit života náboženských obcí, sledovaných Státní bezpečností, nebo se zcela zřeknout minulosti. Ani to v mnoha případech nepomohlo a státní moc připomínala lidem židovství jako nějaké provinění a důkaz nepřátelství vůči režimu.
Židem je z hlediska tradičního judaismu ten, kdo má židovskou matku. Nežidovské prostředí však s negativním předznamenáním stanovovalo i vlastní kritéria. Jak připomenul nedávno na Slovensku vydaný sborník „Proměny židovské identity po holokaustu“, nacistické Německo klasifikovalo Židy podle norimberských zákonů, které stanovovaly v první řadě dědičnost po otci. V Československu v letech 1945 - 1948 zas určovaly etnickou příslušnost místní národní výbory například podle jazyka používaného v rodině.
Dalším kritériem mohl být i původ prarodičů bez ohledu na to, že přestoupili na křesťanství a děti a vnuci nebyli vychováváni v židovské víře a identitě. Názor jedince, kterého se to týkalo, nebyl důležitý. Stát tedy v různých údobích k židovské identitě přistupoval po svém.
Ještě v 80. letech minulého století československý komunistický režim vyhledával v databázi občanů židovsky znějící jména a prověřoval pak jejich identitu, protože to pro něj byli potenciální nositelé nepřátelských „sionistických“ idejí. Na jedné straně tak komunistický režim usiloval o co největší asimilaci menšin, na druhé vnucoval židovskou identitu i těm, kdo se jí dávno vzdali.
Fenomén židovské identity představuje téma, které zřejmě ještě dlouho bude zaměstnávat nejen židovské společenství v nejširším slova smyslu, ale i psychology, historiky, politology a sociology.