Ornitologické dojmy z mongolských stepí (Ulánbátar, čtvrtek 22. července 2004)

22. červenec 2004

Návštěvníka Mongolska šokují téměř neobydlené nedozírné stepi se stříbrným nádechem kavylů na oblých hřebenech a pelyňkové pláně v širokých údolích mezi nimi. Této impozantní, ale poněkud monotónní krajině odpovídá i ptačí společenstvo, kterému z menších pěvců dominují různé druhy nám většinou cizích lindušek, bělořitů, skřivanů a strnadů. Vzhledem ke značné podobnosti, obtížím s pozorováním z blízkosti, ale i pokročilé roční době bez zpěvu je jejich přesná determinace mnohdy poněkud obtížná a zvláště u lindušek i nemožná.

Pouze v blízkosti skalisek či balvanových kup nebo v sevřených roklinách je možné nalézt ojedinělé křoviny či stromy, které zpravidla obsadily straky obecné (Pica pica) a využily ke stavbě svého velkého hnízda. Následně pak tato místa využívají k hnízdění i různé druhy dravců. Daleko častěji jsou však ptačí hnízda skryta ve skalních rozsedlinách, výklencích či přímo na zemi nebo naopak vyzývavě vystavena pod převisy na stinné severní straně skal. Ta první využívají bělořiti (Oenanthe oenanthe, O. pleschanka a O. Isabelina), vrabci polní (Passer montanus) a skalní (Petronia petronia), ta druhá pak především dravci, jako káně stepní (Buteo hemilasius), luňák hnědý (Milvus migrans), poštolka obecná (Falco tinnunculus) a jižní (F. Naumanni), sup hnědý (Aegypius monachus), raroh velký (Falco cherrug), orel skalní (Aquila chrysaetos) a s nimi i kavčata žlutozobá (Pyrrhocorax pyrrhocorax) a rorýsi východoasijští (Apus pacificus). Ve vyšších polohách na severních svazích hor vidíme i souvislé jehličnaté lesy. Samostatným biotopem jsou pak břehové porosty meandrující řeky Túl.

V takové krajině bylo na skalním útesu i naše první čapí hnízdo. Na březích mezi proudícími rameny řeky Túl, stojatými tůněmi, kde lovil rybák obecný (Sterna hirundo), a vyschlými štěrkovými řečišti se střídaly vrbové porosty s loukami, po nichž se často procházeli jeřábi panenští (Anthropoides virgo). Naprosto dominující zde v porostech byla straka a vrána černá (Corvus cornix), jejichž páry jako by měly celou oblast rozdělenou, a zbývající pěvci s výjimkou lindušek přežívali ve skrytu pod jejich tlakem. Snad jenom kukačky (Cuculus canorus) se odvažují dát o sobě vědět.

Cesta za dalšími čapími hnízdy nás zavedla do národního parku Chustaj (cca 500 km2), jehož oblé kopce se zvedají z úrovně asi 1200 m n. m. mezi menším polem písečných dun na severu a širokým údolím Túlu na jihu. Horské louky jsou domovem pro velké množství lindušek, z nichž se nám podařilo za pomoci Gomba identifikovat nejpočetnější z nich, lindušku zabajkalskou (Anthus richardi). Vedle skřivana obecného (Alauda arvensis) jsme tu potkávali často skřivana ouškatého (Eremophila alpestris) a velkou černobílou kalandru mongolskou (Melanocorypha mongolica). Nejběžnějším strnadem byl strnad Brandtův (Emberiza cioides). Všude poletovaly páry a rodinné skupiny dudků (Upupa epops) a tří zmíněných druhů bělořitů. Ostatní drobné pěvce bylo však obtížné na dálku identifikovat, s výjimkou krmícího páru čečetek žlutozobých (Flamea flavirostris). Hejna vrabců polních štěbetala u každé větší skály nebo se i potulovala po rovné stepi. Někteří měli hnízda přímo v hnízdech čápů černých, případně dravců. Méně nápadní vrabci skalní se do skalních štěrbin vraceli až s příchodem soumraku. Pro úplnost doplňuje výčet pozorovaných druhů např. skalník obecný (Monticola saxatillis), rehek mongolský (Phenicurus auroreus), krkavec velký (Corvus corax), husice rezavá (Tadorna ferruginea), ostříž lesní (Falco subbuteo) nebo sýček obecný (Athene noctua). U řeky pak morčák velký (Mergus merganser) či pisík obecný (Actitis hypoleucos).

K nejhezčím zážitkům patřila kontrola jedné vzdálené žulové kupy s téměř nepřístupným hnízdem čápů černých. Nejprve jsme ve vedlejším údolí nalezli krásně vybarveného tmavého samečka poštolky amurské (Falco amurensis), jak hlídá samičku, která měla ve stračím hnízdě na pokrouceném jilmu dvě malá mláďata a dvě nevyklubaná vajíčka. O této zajímavé poštolce, která připomíná naši poštolku rudonohou (F. Vespertinus), se ví, že z oblasti centrální a východní Asie táhne každoročně až do jižní Afriky! (Škoda, že je tak malá a neunese satelitní vysílač!) Kontrolovaní čápi zůstali letos bez mláďat, přesto se však na hnízdě zdržovali a po vyplašení se na něj rychle navraceli. Jednu dobu jsem je pozoroval, jak krouží nad skálou s celkem pěti supy hnědými, orlem stepním (Aquila nipalensis) a luňáky hnědými. Snad chyběl jen orlosup bradatý (Gypaetus barbatus), kterého jsme při přeletu pozorovali o den dříve. Naši pozornost však vzápětí upoutaly soustředěné nálety mnoha poštolek (mezi nimiž jsme identifikovali jak poštolku obecnou, tak jižní i amurskou) na nejasný cíl dole v křovinách. Byl jím kalous ušatý (Asio otus), který seděl nedaleko před časem vyvedeného hnízda rarohů velkých, umístěného na římse jen asi 2 metry nad zemí. Rarozi nejsou v Mongolsku vzácností, ale jejich početnost klesá. Přesto překvapuje skutečnost, že je zde každoročně vydáváno povolení kuvajtským obchodníkům na oficiální odchyt 300 kusů pro sokolnické využití na Blízkém východě. A jak jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, jejich lovecký kemp vyrůstá nedaleko Ulánbátaru i letos.

autor: Lubomír Peške
Spustit audio