Okamžik zrodu

26. březen 2012

"To je nádhera. Připadají mi jak motýli," zašeptal Jiří Formánek a přitiskl k očím dalekohled. Z husté mlhy se vynořily tři káně; letěly pomalu a opatrně mezi borovicemi jako by v nich hledaly oporu. Naší přítomnosti si všimly až když se přiblížily na deset metrů. Prudce odbočily a za okamžik se znovu ztratily v mlze. Otevřel jsem notýsek a do příslušné kolonky vepsal trojku. "Kolik jich máme celkem?" zeptal se Vojta Mrlík. Rychle jsem sečetl, kolik dravců jsme viděli mezi šestou a sedmou hodinou: "Sotva třicet. Doufejme, že je to počasím."

Draví ptáci, kteří táhnou po tak zvané pontické cestě z východní Evropy do Afriky, musejí letět mezi břehem Černého moře a Kavkazem. Dostanou se tak do nálevky, která vyúsťuje nad údolím Çoruhu v severovýchodním Turecku. Nebýt mlhy, viděli bychom hluboko pod námi právě Çoruh; nesporně jsme tedy byli na správném místě, ale přesto se mě zmocňovaly pochybnosti. Ani předchozí den večer, hned po našem příjezdu, jsme mnoho táhnoucích ptáků neviděli... Kde je chyba? Zprávy o tisících dravců protahujících nad Çoruhem se přepisují z jedné knihy do druhé - ale jsou vůbec pravdivé?

Asi bylo vidět, na co myslím.

"Vydrž," obrátil se na mě Vojta. "Přijeli jsme přece proto, že tady spoustu let žádný ornitolog nebyl."

Mlha začala rychle klesat, takže vrcholky kopců po chvíli připomínaly souostroví v mlžném moři. Střídavě jsme dalekohledy obhlíželi oblohu.

"Jděte se nasnídat, pak se vystřídáme," navrhl Franta Pojer.

Rozdělali jsme oheň, ale dřív, než se začala vařit voda, ozvalo se: "Pojďte se podívat!" Mlha už zůstávala jen na dně údolí a nad svahem kroužilo asi čtyřicet dravců.

"Jsou to hlavně ruské káně a mezi nimi luňáci. Dva, čtyři, pět. Napiš jich pět."

"Nalevo jsou další!"

"Napravo je nádherný stepní orel. Je vidět, jak má roztažené ruční letky."

Postupně přilétali další a další káně, včelojedi, luňáci, krahujci a orli, jednou se vynořili z mlhy, jindy se k nám přibližovali podél svahu. Na snídani už nebylo ani pomyšlení. Oblohu jsme si rozdělili do sektorů a snažili se ptáky sčítat a určovat.

"Tolik dravců jsem neviděl za celý život," pronesl Jiří.

A to byl pořád ještě začátek. Mlha zmizela, teplota se postupně zvyšovala a nad svahy se začaly vytvářet stoupavé vzdušné proudy, ve kterých jedno hejno za druhým vykružovalo do výšin a pak se klouzavým letem vzdalovalo k jihu, do tureckého vnitrozemí. Jako by se nad námi a kolem nás rojili komáři - jenže to nebyli komáři, ale draví ptáci.

Odpoledne, ve chvílích, kdy průtah vrcholil, jsme každou minutu zaznamenávali několik set dravců.

"U Franty čtyři sta kání, sto včelojedů a asi deset luňáků, u mne dvě stě padesát kání, zhruba čtyřicet včelojedů a osm orlů křiklavých."

"Další roj, asi jen káně. Nejméně pět set."

Celý den kolem nás proudili dravci, kteří z ruských plání směřovali na svá africká zimoviště. Sedli jsme si až po setmění, znovu zapálili oheň a otevřeli si každý jeden tuborg.

"Co byste řekli tomu označit u nás nějaké ptáky vysílači? A den po dni sledovat kudy a kam letí?" zeptal jsem se.

Právě v tom okamžiku, 28. září 1994, začala Africká odysea.

autor: Miroslav Bobek
Spustit audio