Odvrácená tvář duchovního života Matky Terezy

"Bůh není Bohem a já žiji na prahu prázdnoty. Tyto a podobné výroky, jako vystřižené z deníku ateisty, by stěží někdo čekal od ženy, která byla pro mnohé živoucí světicí," míní deník. Náboženská krize u ní propukla okolo roku 1949, tedy zhruba v době, kdy se začala starat o bezmocné a nemocné v Kalkatě. Mimořádná žena, které přezdívali Svatá bezdomovců, se například v roku 1979 svěřila v dopise knězi Van Der Peetovi, že ji "...v Boží blízkosti obklopuje jenom ticho a mlčení. Dívám se, ale nevidím, naslouchám, ale neslyším. Pohybuji v modlitbě jazykem, ale neříkám žádná slova," napsala jen několik týdnů před udělením Nobelovy ceny míru.

Podle deníku se její vnitřní život výrazně lišil od obrazu neochvějně věřící a vyrovnané osobnosti. Svědčí o tom sbírka asi 40 dopisů, které Matka Tereza ve své poslední vůli nařídila zničit. Jenomže k tomu nedošlo a svědectví o jejích vnitřních "temnotách" a "úzkostech" nyní vychází knižně. Knihu Matka Tereza: Buď mým světlem připravil k vydání její blízký přítel, kněz Brian Kolodiejchuk. Písemnou pozůstalost zakladatelky Řádu milosrdenství ovšem nezpracoval jako přitěžující okolnost, nýbrž právě naopak - jako pádný argument pro její svatořečení. "Dopisy ukazují jinou, neznámou tvář Matky Terezy, která dokázala sloužit bližním navzdory hlubokému osobnímu utrpení. Jde o akt zcela mimořádného duchovního heroismu, o duchovní rozměr, kterému ještě ani nedokážeme plně rozumět," řekl kněz deníku. "Žila jako skutečná světice, a milióny věřících ji tak už nyní vnímají," reagoval na vydání knihy předseda Bengálské katolické společnosti Euguen Gonsalves.

"Skutečná Matka Tereza byla žena, která měla na začátku své cesty silný náboženský prožitek a řadu vidění, avšak po zbývajících 40 let bloudila v temnotách a pochybnosti ji neopustily až do samé smrti," napsal v recenzi populární římský deník Il Messaggero. Podle listu přitom její vnitřní problémy začaly nedlouho poté, co se ze dne na den rozhodla opustit prestižní postavení středoškolské učitelky na St. Mary´s High School v Kalkatě a začít práci v nejchudších čtvrtích, kde pomáhala potřebným a sdílela s nimi otřesnou chudobu. Deník připomíná, že obdobnými "ataky tmy" trpěla v průběhu staletí řada výrazných náboženských osobností. Po její smrti tehdejší papež Jan Pavel II. zvláštním výnosem zahájil ještě před uplynutím pěti let obsáhlé řízení, vedoucí k prohlášení Matky Terezy za svatou.

"Cítím, že Bůh o mě nestojí, a často si myslím, že ani neexistuje," píše rodačka ze Skopje v dopisech, které po její smrti v roce 1997 ve věku 87 let shromáždili katoličtí hodnostáři. Matka Tereza, vlastním jménem Agnes Gondža Bojadžiuová, byla před zveřejněním deníků a dopisů známá pouze výroky "Dvacet čtyři hodiny denně sloužím Ježíši..." a "Jsem perem v božím kalamáři, které vede Jeho ruka." Nyní mohou číst překvapení věřící například přiznání z roku 1958: "Můj úsměv je jen zástěrkou skrývající mnohé smutky a trýzně. Protože se však stále usmívám, lidé si myslí, že mé srdce přetéká vírou, nadějí a láskou a odráží mé hluboké spojení s Bohem. Kdyby tak znali pravdu..." Jinde přiznává, že "necítí Boží blízkost ani v srdci, ani při eucharistii. Zavržení trpí v pekle za to, že se odvážili žít bez Boha. Já tohle utrpení znám z vlastní zkušenosti," přiznala se vší upřímností tato výjimečná žena, od jejíž smrti uplyne 5. září deset let.