Odpovědi na vaše dotazy
Dnes jsme se zaměřili na zodpovězení vašich otázek. Na blogu se objevil záznam útoku Richarda na Moju, na první pohled hrůzostrašného. Zajímalo vás, co mohlo být příčinou takového jednání. Mnoho nejasností také stále panuje kolem pravidel kontaktního a nekontaktního chovu.
Richard napadl na Moju
Mnozí z vás měli možnost se podívat na video (i zpomaleně) - Richard napadl Moju sedící na špalku. Na první pohled to vypadalo děsivě. Ozvaly se hlasy, že Richard je příliš surový, mnozí z vás se o Moju báli. O co vlastně jde? Je to normální chování?
Ano, je to zcela normální chování dospělého samce vůči dospívající samici. Moja je ve věku, kdy už si nemůže vůči tátovi dovolit všechno. U primátů jsou narozená mláďata chráněna jak vlastní matkou, tak často i dominantním samcem. U některých druhů primátů jsou dokonce novorozená mláďata zbarvená jinak než ta dospívající (například u paviánů, některých druhů makaků aj.). Právě toto zbarvení je signálem pro ostatní členy skupiny, že se mláděti nesmí ublížit. V raném věku si můžou "děti" dovolit skoro všechno, ale zhruba po půlroce se zbarvení mění, a s ním se mění i chování samců vůči těmto mláďatům. U goril je proces dospívání mláďat delší, proto je i po delší dobu jejich rozpustilé chování ostatními dospělými členy skupiny tolerováno. V prvních měsících života mohou skoro cokoliv - tahat dospělé jedince za chlupy, sedět blízko samce, ochutnávat potravu blízko samce, když se krmí. Pak se ale situace mění. Dospívající jedinci (nejenom gorily) hledají své místo v hierarchii skupiny, učí se dospělému chování. Nemůžou si už vůči samci všechno dovolit. Není to jednoduchý proces. Na jedné straně je tu Tatu jako společník k dětským hrám. Na druhé dospělí členové skupiny, pro které hry jsou až na posledním místě. I když Richardův útok vypadal děsivě, vlastně Moje tolik neublížil. Chytil ji za nohu, kousl (zřejmě jenom symbolicky, jinak by tekla krev proudem), zatřásl s ní. Moja se sice lekla, ale když co útok přestal a když co jí zastaly ostatní samice, neutekla, pořád byla blízko Richarda. Takových výpadů ze strany Richarda zřejmě ještě uvidíme více. Pokud by chtěl Moje ublížit, určitě by to neskončilo jenom leknutím. Časem to Moju určitě naučí chovat jako dospělá samice.
Kontaktní a nekontaktní chovy
Další diskuze se týkala kontaktních a nekontaktních chovů. V Praze je chov goril nekontaktní, ale to neznamená, že ošetřovatelé každý den nezasahují do života skupiny. Nekontaktní chov neznamená, že nejsou v kontaktu se zvířaty, ale že nevstupují do výběhu ke zvířatům (u goril by to ani nešlo). Občas každá zoo musí řešit dilema, zda odchovat uměle odložené mládě, nebo zda všechno nechat na přírodě, to znamená nechat takové mládě zemřít. Vzpomeňte si na bílého medvěda Knuta z berlínské zoo. Určitá spolupráce goril a ošetřovatelů existovat musí. Je na každé zahradě, jakou zvolí strategii. Ulehčuje to jak práci ošetřovatelů, tak i vztahy samotných goril, kontakt často snižuje stres ve skupině. Zcela běžně se gorily učí brát jídlo z ruky. Samozřejmě by bylo možné nechat jídlo volně ležet v pavilonu. Ve většině případů to tak i probíhá. Pak je ale nutné čas od času určitý druh potravy rozdělit (proto Richard dostává dobroty u jiných dveří než samice). Pokud to zvířata umějí, dají se takovým způsobem v případě nutnosti podávat léky, aniž by docházelo ke stresujícímu oddělení nemocných zvířat. Občas zvířata dokážou něco podat ošetřovateli.
V amerických zoologických zahradách zavedli speciální výcvik, který učí gorily sedět nebo stát těsně u mříží a nechat si sáhnout na tělo člověkem, otočit se a nastavit záda, nastavit paži, respektive nechat se vyšetřit fonendoskopem. Umožňuje to provést běžná vyšetření zvířat bez nutnosti jejich uspání. Taková zvířata si nechají i píchnout injekci bez anestezie a odebrat některé vzorky k vyšetření (sliny, chlupy, apod.). To vše pomáhá vyhnout se oddělování, uspávání zvířat, zabraňuje stresu ve skupině. Jenom si vzpomeňte, jak naše gorily křičí, když se něco takového děje.
Jiná věc je oddělení zvířat od vlivu návštěvníků. Sklo je vždy dobrá zvuková a infekční bariéra. Blízký vizuální kontakt zvířat s člověkem ale zůstává. Víme, že Richard nerad vidí fotografy s bleskem. Na druhé straně mláďata vyhledávají kontakt s malými dětmi. Existují vědecké studie, které zkoumají vliv návštěvníků na chování zvířat v zoo. Záleží také na sezoně. V létě je lidí moc, zvířata je nevyhledávají. Naopak v zimě, zvlášť v málo navštěvovaných zahradách, zvířata často přicházejí blízko ke sklu a pozorují návštěvníky. Pokud jsou zvířata chovaná na ostrovech, často jsou oddělena pásem vody a navíc ještě pruhem zeleně. Pokud je taková přírodní bariéra široká cca 15 metrů, pak už zvuky do expozice tolik nedoléhají a zvířata jsou opravdu nerušená a zabývají se sama sebou. A pokud by ještě návštěvníci neházeli jídlo do výběhu, byl by to opravdu skoro ideální stav.
