Odlet
Přesně jak jsme předpokládali, dohromady měly naše batohy slušnou nadváhu.
Moje zavazadlo bylo v normě, protože jsem fotoaparát s objektivy, počítač a minidisk s mikrofonem brala na palubu jako příruční zavazadlo. Podobné to bylo i s Honzou, který rozhodně nehodlal nechat svůj stříbrný kufřík napospas letištnímu personálu při manipulaci směrem do zavazadlového prostoru letadla. S přimhouřením oka odbavující pracovnice ale nakonec odjel po transportním pásu i o téměř 10 kilogramů těžší batoh Luboše Peškeho s velmi hmatatelnými součástkami k jeho neviditelné pasti.
S dostatečným předstihem jsme se vypravili k příslušné odletové bráně. Na přímé letadlo do Bombaje bylo potřeba přestoupit ve Vídni, čímž se neomluvitelně zvýšila naše ekologická stopa a ani tříděním odpadu do konce života už to nejspíš neodčiníme.
Honzův stříbrný kufřík
Zařadili jsme se do fronty u celních okének a o chvíli později už jsme odepínali opasky s kovovými přezkami před průchodem detektorem kovů. Trošku jsem se obávala, jak detekční systém vyhodnotí můj minidisk, protože podle vyprávění několika zcestovalých novinářů se toto zařízení při průchodu skenovacím tunelem tváří jako bomba. S mým minidiskem bylo nakonec všechno v pořádku, ale Honzův stříbrný kufr letištní policii natolik zaujal, že chtěli, aby ho otevřel a podrobně všem vysvětlil, k čemu miniaturní obrněné vozidlo uvnitř slouží.
Nakonec uvěřili, že je to na sledování zvířat a tak jsme se všichni tři v klidu dostali na palubu letadla společnosti Austrian airlines. Venku se pomalu probouzel svět do podmračeného prosincového pondělí. Přibližně za jednu hodinu už jsme přelétali močály za přistávacími dráhami vídeňského Schwecha Flughaffen.
První setkání s Indií
Jak jsme se dozvěděli, z Vídně odlétají rakouské aerolinky nejen do Bombaje ale i dalších indických destinací - jako je např. Kalkata nebo Dílí. A tak jsme se s Indií poprvé setkali neočekávaně, i když celkem logicky, už u odletové brány. Ještě to ale nebyla ta pravá Indie. I když jsme my Evropané a běloši byli dávno v menšině, pořád jsme si uchovávali výhodou domácího prostředí.
Většinu cestujících tedy tvořili Indové a mladé smíšené indo-evropské páry s dětmi. Nedivte se, bylo před Vánocemi a to se alespoň podle našich měřítek odloučené rodiny setkávají. A právě tehdy si uvědomíte další rozměr globalizace a nutně musíte přemýšlet o tom, jestli taková rodina letí zpět domů do Indie po návštěvě Evropy nebo jestli je tomu přesně naopak a proč. Lákají Indy a Indky k životu u nás západní možnosti nebo naopak přitahuje Evropany a Evropanky exotický orient s pevně zakořeněným smyslem pro rodinu? A jak moc těžké nebo naopak snadné je prožít život v úplně cizí zemi?
Na jednom sedadle přímo proti mně se tísnily tři usměvavé stařenky. Jejich barevná cestovní sárí pro mě byla prvním signálem toho, že ženy v Indii dávají přednost tradičním oděvům i v době úzkých džínů. Nedávno jsem četla článek o tom, jak západní módní firmy dobývají trhy třetího světa. Zatím asi ne moc úspěšně, leda by se přeorientovaly na výrobu sárí a salvár kamízů :-) No a kromě toho, žádní tři Evropané by se nevešli a ani neobtěžovali vejít na jedno jediné sedadlo, takže i to něco říká o způsobu života lidí v zemi, odkud koneckonců sami prý také pocházíme (jsme indoevropané ne! :).
Konečně jsme se nalodili na palubu velkého zaoceánského letadla, které nás mělo během osmi hodin 15ti minut přenést 6000 kilometrů východně, do světa, kde stále vládnou 5000 let staré tradice. Díky moderním technologiím a kamerám umístěným na letadle jsme mohli celou cestu sledovat na malých monitorech umístěných na sedadlech před sebou i my, kterým se nepoštěstilo vyhrát v loterii místo u okénka. Ve výšce 11 000 metrů jsme přeletěli Turecko, Černé moře, Írán a Pákistán až do Indie.
Opravdová Indie
Vystoupili jsme přímo do indické horké zimní noci. Bylo kousek před půlnocí a o 4 a půl hodiny více než u nás. Už na letišti mě upoutaly první kulturní rozdíly. Zmizely evropsky uhlazené, velkoryse navržené interiéry a ocitli jsme se v prostředí, kde hraje daleko větší roli funkčnost jednotlivých elementů než jejich optická sladěnost a dokonalost. Nikomu nevadila popraskaná podlaha a díry ve zdech.
Po odbavení na imigračním oddělení jsme zaváhali, kam vyrazit dál, protože chyběly směrové cedule. Přidrželi jsme se proto davu a plni očekávání zamířili pro zavazadla. Budou tam ta naše tentokrát nebo nebudou? Po cestě nás, respektive Honzu, zastavil uniformovaný letištní policista. Honzův kufřík mu byl podezřelý už od pohledu a dožadoval se seznámení s jeho obsahem. Pak někam Honzu odvedl a dlouhých 15 nebo 20 minut jsme ho neviděli. Dodnes přesně nevím, jak se Honzovi podařilo v době neustále hrozícího terorismu vysvětlit, že jeho obrněné vozítko je naprosto neškodné zařízení určené pro sledování divoké přírody.
Ondra Abonyi
V příletové hale už na nás čekal další člen výpravy - Ondra Abonyi. I Ondřej je tradičním členem odyseovských expedicí. Protože mluví několika indickými jazyky a dobře se orientuje ve východoasijských kulturách, bylo jeho úkolem komunikovat, zařizovat a také vysvětlovat - například co obnáší objednání toho či onoho typicky indického jídla :)
Stále na začátku
I další fáze cesty tedy proběhla úspěšně. Dorazili jsme bez nehody do správného města, žádné z našich zavazadel se neztratilo a setkali jsme se dokonce i s naším průvodcem Ondřejem Abonyim.
Během 8 hodin a 15 minut, jsme se bez jakýchkoli kulturních a zeměpisných souvislostí přesunuli do Indie, do země, kam doplout byl kdysi podnik jen pro nejotrlejší mořeplavce, včetně Kryštofa Kolumba, který prý při jednom takovém pokusu náhodou objevil Ameriku.