Očima dětí: dokumentaristou ve válce
Oběma je jen 13 let. Oba už ale vnímají vážná témata. Prokop Košař by chtěl točit dokument o uprchlících, kteří utíkají před válkou. Vincenta Klusáka zajímá lov jeseterů v Asii. Jak si práci dokumentaristy představují kluci z Dismanova rozhlasového dětského souboru?
Prokope, říkáš, že jsi díky DRDS zvyklý vidět věci z obou stran. Jak bys dokumentoval uprchlickou krizi?
Zajímalo by mě, jak se na to dívá někdo, kdo je součástí. Kdybych dostal šanci, vydal bych se trošku riskantní cestou. Chtěl bych se podívat, kde to všechno vzniká, kde je válečná zóna. Na okamžik bych se chtěl stát taky součástí, protože v Evropě je spousta lidí, kteří se na věc dívají radikálně, že je to pro nás špatný. Jenže neznají počátek.
Ale ve válkách umírá spousta lidí, i spousta dětí…
Právě.
Přesto bys tam jel?
Přesto.
Prokop Košař v představení ...a bolelo nebe (foto Hana Novenková)
Vincente, ty trochu oponuješ. Proč?
Já bych si nevybral téma, které je s odpuštěním rozebírané a zpracované. Vybral bych si spíš…, no nemusí to být válečný konflikt, ale může to být událost, která není tak známá. Zajímá mě, jak se loví v Kospickým moři a jak se zpracovává kaviár, protože ryb ubývá a ne vždycky se lov dělá vůči nim šetrně. Jel bych do Íránu, jel bych do Ázerbájdžánu.
A ptal by ses rybářů, jak se mění způsob lovu?
To by mi přišlo příliš banální. Chtěl bych se na to spíš podívat z hlediska celku. Jak moc ryb ubývá, jestli se třeba moře nezaneřáďuje těžbou roby a zemního plynu, jestli se ten život v Kaspickým moři obnovuje po výlovu. Nebo třeba je vyhláška EU, že se může dovážet jenom kaviár z Íránu, tak jestli se to u nás dodržuje…, nevím, třeba někde v ruských potravinách v podchodě.
Vincent Klusák ve hře o dětech internovaných za války v Terezíně ...a bolelo nebe (foto Hana Novenková)
To zní, kluci, docela jako detektivní pátrání.
Prokop: No, ona to trošku detektivní činnost je. Přesahuje do jiných povolání, ale pak je otázka, jestli bych měl tím pořadem někoho ovlivnit, nebo jestli bych měl jen přiblížit, jak to vypadá v jiné zemi.
Není tohle rozdíl mezi reportáží a dokumentem?
Vincent: Já myslím, že dokument se dlouho připravuje. Nejdřív si autor srovná všechny informace, a pak teprve točí a dotáčí třeba komentáře ve studiu. Ale reportáž, ta je hned z terénu.
A bolelo nebe
Prokop i Vincent účinkují v rámci Dismančat například v divadelním představení ... a bolelo nebe, které je dokumentární koláží z deníků, básní i článků dětí internovaných za války v terezínském ghettu. Představení je úspěšné, a oba kluci účinkují i v jeho rozhlasové verzi. K divadelní premiéře vznikl navíc rozhlasový dokument, kde Vincent vede rozhovor s Helenou Glancovou, která byla do Terezína odvezena v pěti letech.
Prokop: Podle mě reportáž má za úkol předat posluchači zprávu, kdežto dokument mě nutí, abych si na něj udělal vlastní názor. Abych s dokumentaristou třeba nesouhlasil. Ale reportáž mi dá jen fakta. Reportér položí otázku, někdo ji zodpoví a jede se dál. Kdežto dokument to rozvíjí do nejmenších souvislostí a podrobností.
Chtěli byste jednou pracovat jako reportéři nebo dokumentaristé rozhlasu? Vincente?
Podle toho, co bych dělal. Asi by mě nebavilo dlouho pracovat v Praze nebo v Čechách. Je to tu antiexotický. Protože nejsme největší země, a práce by se mi mohla přejíst, mohla by být pro mě stereotypní. Svět je velkej, a dá se v něm taky hodně natočit.
Prokope?
Já jsem si mohl díky souboru vyzkoušet reportérskou práci v terénu, kdy jsme byli točit v Ostravě, v Podkrkonoší. A mám pocit, že se fádní a stereotypní nemůže stát. Pořád tu jsou nový možnosti, nové podněty. I když jsem si jistý, že jsem na reportáž nebo rozhovor připravený, stejně mě něco nejspíš zaskočí, překvapí.