O vině nacistického dozorce Johna Demjanjuka
V Německu byl tento týden zahájen ostře sledovaný soudní proces s jedním z posledních žijících válečných zločinců Johnem Demjanjukem. Věnujeme mu celý dnešní pořad z pohledu německých a izraelských médií i řady aspektů, kvůli kterým je tento případ výjimečný.
V pondělí začal dlouho očekávaný soudní proces s bývalým dozorcem nacistického koncentračního tábora Sobibor Johnem Demjanjukem. Je obžalován z podílu na smrti 27.900 Židů, které osobně naháněl do plynových komor, a bude-li usvědčen, hrozí mu až 15 vězení. 89letý Demjanjuk dlouho vzdoroval deportaci ze Spojených států, kde žil od padesátých let - dvakrát přišel o americké občanství a letos byl konečně vydán do Německa. Už jednou byl souzen v Izraeli jako dozorce s přezdívkou Ivan Hrozný z vyhlazovacího tábora Treblinka. V roce 1988 byl odsouzen k trestu smrti, ale o pět let později Izraelský nejvyšší soud rozsudek zrušil kvůli pochybnostem, že Demjanjuk je skutečně totožný s obávaným dozorcem. Mnichovská prokuratura je přesvědčena, že v současném případě má důkazů dost - tím hlavním je Demjanjukův identifikační průkaz dozorce ze Sobiboru.
Demjanjukovi právníci obhájci chtějí především dosáhnout osvobození svého mandanta kvůli jeho "žalostnému" zdravotnímu stavu, kvůli kterému se jim dařilo několik let oddalovat i jeho deportaci z Ameriky. Demjanjuk údajně trpí rakovinou kostní dřeně a vysokým krevním tlakem. Soud nakonec rozhodl, že přelíčení nesmí přesáhnout dvakrát devadesát minut denně. K pondělnímu přelíčení ho přivezli na vozíčku; byl přikrytý modrou pokrývkou, hlavu měl zakloněnou, oči zavřené a ústa pootevřená, jako by strašně trpěl. Odpoledne ho dokonce přinesli na nosítkách. Ředitel Střediska Simona Wiesenthala Ephraim Zuroff k tomu poznamenal: "Lépe to už zahrát nemohl. Měl jet do Hollywoodu, a ne do Sobiboru!" Demjanjukův obhájce pak šokoval příbuzné obětí nacistického vyvražďování a ty, kdo holokaust přežili, prohlášením, že Demjanjuk je sám obětí nacismu, protože byl "přinucen pracovat v táboře smrti". Ve středu byl proces přerušen kvůli údajnému zhoršení jeho zdravotního stavu.
Demjanjukův případ není jen jedním z posledních procesů s bývalými nacistickými vrahy, ale zároveň prvním, kdy je za válečné zločiny souzen níže postavený příslušník nacistického režimu. Německý Spiegel připomíná, že Německo po několik desetiletí po válce stavělo pronásledování válečných zločinců na mylném předpokladu, že za holokaust jsou zodpovědní pouze nejvyšší představitelé nacistů, zatímco samotní vykonavatelé masových vražd jen poslouchali rozkazy, a jejich vina je tudíž omezená.
Podle deníku Süddeutsche Zeitung tak německá justice proměnila masové vrahy v pouhé bezvýznamné přisluhovače. Vycházela z omylu, že pachatelů válečných zločinů bylo jen pár - Hitler, Himmler, Göring a spol., zatímco ostatní byli ke všemu jen donuceni a vraždění jim bylo zcela cizí. Je tomu teď naopak? ptá se list. Mění justice přisluhovače v pachatele? Trestá teď níže postavené zločince, protože jejich velitelům zločiny prošly? Napravuje staré chyby, za které měli pykat nacističtí katové? Tohle všechno tvrdí Demjanjukův obhájce, ale to je nesprávný přístup. Bylo by snad lepší nacistické zločiny bagatelizovat, dokud poslední táborový dozorce nezemře v klidu ve své posteli na sešlost věkem? John Demjanjuk musí být souzen, soudí deník.
Podle Frankfurter Allgemeine Zeitung Německo současným procesem signalizuje světu, že bere vážně historickou zodpovědnost. A tvrzení obhájce, že justice trestně stíhá řadového vykonavatele rozkazů, zatímco velitelé byli osvobozeni, ukazuje, že případ nemá jednoduché odpovědi.
Bild Zeitung se soustřeďuje na Demjanjukovy obhájce: "Jejich chování vyvolává úžas a znechucení všech civilizovaných lidí," píše list. "Tvrdit, že jejich mandant byl ,obětí holokaustu' je jako vraždit oběti podruhé. Takový cynismus a necitelnost! Někdo, kdo naháněl lidi do sobiborských plynových komor, nemůže být nikdy obětí. Demjanjuk vstoupil do řad SS a ukájel své brutální pudy na bezbranných lidech. K tomu, aby se někdo stal dozorcem SS ve vyhlazovacím táboře, nikdo nikoho nenutil." Konečně stojí před soudem - jako zadostiučinění pro své oběti a jejich pozůstalé, ale i kvůli morálnímu svědomí světa. Každý den, který Demjanjuk stráví ve vězení - i kdyby byl třeba jen jediný - je součástí pokání a důkaz, že jsme nezapomněli na ty zavražděné."
Podle Die Tageszeitung je trapnou ukázkou německé poválečné justice, že dozorce, který pomáhal nacistům vyvražďovat Židy, stojí před soudem až nyní. "Ušetřit Demjanjuka trestního stíhání kvůli pokročilému věku by znamenalo dát za pravdu prokurátorům z doby Konrada Adenauera. Vraždění nesmí být promlčeno. Je však třeba mít na paměti, že tento soud není proces s Eichmannem. Demjanjuk byl jen součástí mašinérie nacistických továren na smrt. Za válečné zločiny bylo potrestáno jen velmi málo nacistických pohlavárů - to je ten hlavní skandál. Na tom nic nezmění ani deset procesů s Demjanjukem."
"Tento proces je však revoluční. Jde o první případ, kdy byl Německu vydán podezřelý z válečných zločinů ze Spojených států. Existuje víc lidí, kteří byli zbaveni amerického občanství, protože pomáhali nacistům, ale žijí dál ve Spojených státech, protože o jejich vydání nikdo nepožádal. Ministr zahraničí Guido Westerwelle by měl dát jasně najevo, že Německo je připraveno i na vydání těchto lidí. Pak by proces s Demjanjukem nebyl poslední, ale naopak by zahájil řadu trestních stíhání podobných pachatelů," píše Die Tageszeitung .
Proces je z pochopitelných důvodů ostře sledován zejména v Izraeli. Jerusalem Post se vrací k prvnímu procesu s Demjanjukem v osmdesátých letech: "Řada lidí, kteří přežili holokaust, tehdy jeden po druhém identifikovali Johna Demjanjuka jako Ivana Hrozného, sadistu, který řídil plynové komory v táboře smrti Treblinka. Jeden po druhém vypovídali, s jakým uspokojením a požitkem lámal svým obětem kosti a užíval si vpouštění plynu do komor. Tito svědkové se však mýlili. Nejvyšší soud získal při odvolání v roce 1993 svědectví dozorců z Treblinky souzených a popravených v Sovětském svazu ve čtyřicátých, padesátých a šedesátých letech, která Moskva do té doby odmítala vydat. Vyplynulo z nich, že Ivan z Treblinky se jmenoval Marčenko, byl starší než Demjanjuk a měl tmavé vlasy a na tváři jizvu. Ředitel Wiesenthalova střediska Ephraim Zuroff tehdy řekl: "John Demjanjuk není Ivan Hrozný, ale jiný hrozný Ivan."
Zuroff usiloval o nový proces s Demjanjukem jako dozorcem ze Sobiboru a spolupachatelem vražd desetitisíců tamějších Židů. Izraelský soud vyvrátil Demjanjukovo tvrzení, že byl vojákem Rudé armády, kterého na Krymu zajali Němci, a předložil jeho průkaz totožnosti z výcvikového tábora SS v polských Trawnikách s Demjanjukovým podpisem, který dokládá jeho přeložení do Sobiboru. Podle Zuroffa však soud "ztratil nervy" - zrušil rozsudek s tím, že Demjanjuk není Ivan Hrozný, konstatoval, že si už odpykal sedm let za členství v nacistické organizaci, a vyhostil ho.
Před soudem v Německu dnes nestojí žádný očitý svědek, který by na něj ukázal prstem. Přesto má mnichovská prokuratura podle své mluvčí "zdrcující důkazy" o jeho vině. Kromě Demjanjukova průkazu se také v řadě táborových dokumentů objevuje jeho identifikační číslo. Americký soud konstatoval už v roce 2002, že Demjanjuk napomáhal masovému vyvražďování Židů, a zbavil jej amerického občanství. Po mnoha průtazích byl však vydán do Německa až letos; do Německa proto, že skoro dva tisíce zavražděných v Sobiboru bylo německých Židů. Na současném procesu je nejdůležitější poselství, že čas neumenšuje závažnost zločinu genocidy ani vinu jeho pachatelů, a ti se tak nemohou utěšovat tím, že se dožili vysokého věku.
Další izraelský deník Ha-arec soudí, že první proces s Demjanjukem v Jeruzalémě ukázal Izraelcům, co Němci zjistili už mnoho let předtím - že liberální soudnictví je nevhodné k potrestání nacistů a jejich kompliců. Kdyby se byl tehdy Izrael rozhodl soudit Demjanjuka za jeho zločiny v Sobiboru, mohl dozorce skončit se smyčkou kolem krku nebo ve vězení. Jenže proces v Izraeli líčil hrůzostrašné události holokaustu ústy posledních očitých svědků. Sobibor jich přežilo jen málo a jejich svědectví nebylo k dispozici. Z Treblinky však měla žaloba svědků dost, a proto se zaměřila na tento koncentrační tábor, i když Demjanjuka spojovala i se Sobiborem. Konec je všeobecně znám - žalobce odjel do Sovětského svazu a objevil dokumenty, které vedly k osvobození Demjanjuka.
Zpětně lze říci, že i když byli někteří soudci nejvyššího soudu přesvědčeni, že Demjanjuk je zločinec, který unikl potrestání, bylo pro ně dodržení pravidel právní hry důležitější než trest. Řadu právních překážek budou nyní muset překonat i Němci, kteří Demjanjuka soudí za jeho roli v Sobiboru.
Dědictví holokaustu tento proces nepotřebuje, neboť genocida Židů se do povědomí lidstva vryla hluboko. Je však důležitý proto, že ze světa nezmizel antisemitismus a další projevy rasismu. Druhá světová válka neukončila přítrž válečným zločinům ani genocidám. Opakovaně se vracejí ve Vietnamu, Kambodži, Rwandě, na Balkáně i jinde. Nelze proto říci, že lidstvo se z holokaustu dostatečně poučilo - tedy že je třeba bojovat proti rasismu ve všech jeho formách a připomínat vojákům, že musí odmítnout rozkaz, který je prokazatelně v rozporu se zákonem. Toto ponaučení nebylo ani v centru pozornosti při izraelském procesu s Demjanjukem, kde tak byla promarněna důležitá příležitost. Jestli se to podaří mnichovskému soudu, jeho význam přesáhne hranice holokaustu a bude cenným příspěvkem v mezinárodním boji proti dalším válečným zločinům, zdůrazňuje Ha-arec .
Nad možností osvobodit Demjanjuka kvůli zdravotnímu stavu a věku se zamýšlí izraelský server deníku Jediot achronot a dochází k jednoznačnému závěru - nic není důvodem k odpuštění jeho zločinů. Jak by mohl věk nebo zdraví ospravedlnit vyhlazení 800.000 Židů v Treblince během necelého roku a dalšího čtvrt milionu Židů v Sobiboru? Jistě, Ivan Demjanjuk nebyl členem velení SS ani velení tábora a byl jen níže postaveným dozorcem, jedním z mnoha koleček nacistického vražedného soukolí. Jenže bez těchto koleček by soukolí nemohlo fungovat tak účinně, jak fungovalo. Takže - žádné odpuštění, žádná amnestie, žádné slitování, soudí Jediot achronot .
Jedním ze svědků obžaloby má být i Samuel K., který dosvědčí, co dozorci v Sobiboru dělali, píše německý Spiegel . Sám už dříve přiznal, že i on pomáhal esesákům v jejich vraždění, ale ještě nikdy nemusel vypovídat před soudem. I on je "vysoce podezřelý" z podílu na smrti 434.000 lidí. Samuelovi K. je skoro 89 let, špatně slyší a má pacemaker, takže vyšetřovatelé jej vyslechli doma. Nic před nimi neskrýval. Ano, byl u SS a prodělal výcvik v táboře Trawniki nedaleko polského Lublinu. Potom pracoval ve vyhlazovacím táboře Belzec a věděl, co se tam děje. "Cítili jsme ten zápach každý den," uvedl.
Před soudem v Mnichově tak stanou dva kolegové - Demjanjuk, obyčejný Wachmann obžalovaný z vraždy 27.900 Židů, a Samuel K., jeho výše postavený nadřízený Zugwachmann, jako svědek. Samuel K. prožil klidných 60 let v ústraní v Německu jako mnoho dalších nacistických katů. Nikdy však před německými úřady netajil, že byl u SS a pomáhal jim. Jeho výpověď proti Demjanjukovi je už nejméně čtvrtá; podobně vypovídal v letech 1969, 1975 a 1980. Popsal i vraždění Židů výfukovými plyny v uzavřených nákladních vozech, tedy metodou, která předcházela plynování pomocí cyklonu B.
Samuel K. byl jedním ze zhruba 5.000 zahraničních pomahačů nacistů, především Ukrajinců a etnických Němců, kteří prošli výcvikem v Trawnikách a potom vykonávali masové vraždy ve východní Evropě. Někteří dobrovolně, někteří z donucení. Samuel K. je etnický Němec a narodil se v Sichelbergu na řece Volze. Byl zajat jako rudoarmějec Němci a internován v zajateckém táboře. Podle něj byly podmínky v polském Chelmu strašné a každý den tam zemřelo deset až dvacet lidí. A tak se dobrovolně přihlásil k práci dozorce, protože to podle něj byla jediná možnost, jak si zachránit život. Po výcviku byl vyslán do koncentračních táborů zřízených v rámci Operace Reinhardt, která stála život jeden a čtvrt milionu Židů.
Zatímco Demjanjuk sloužil od března do září 1943 v Sobiboru, Samuel K. pracoval od Nového roku 1942 do jara 1943 v Belzeci. Demjanjuk byl na podzim 1943 převelen do bavorského tábora Flossenbürg, kde ho později zajali Američané, a Samuel K. dohlížel na Židy na nucených pracích ve Varšavě a konec války ho zastihl v Československu. Demjanjuk v roce 1952 emigroval do Spojených států, zatímco K. získal německé občanství. Demjanjuk se stal automechanikem v Ohiu a K. státním úředníkem v Porýní. Demjanjuk ve své žádosti o pobyt ve Spojených státech uvedl, že za války působil v Sobiboru, a tak si ho povšimli lovci nacistů na americkém ministerstvu spravedlnosti. Samuela K. si v Německu nevšiml nikdo.
Německé úřady pátraly pouze po hlavních pachatelích válečných zločinů. Například velitele tábora Trawniki Karla Streibela soud v Hamburku v roce 1976 zprostil obvinění, protože německé úřady dospěly k závěru, že podřízení nacistů nemají být trestáni.
Demjanjuk se však svědectví Samuela K. obávat nemusí - svědek se na něj nepamatuje. Nepamatuje se na nikoho ze svých válečných druhů. Nedokázal Demjanjuka ani identifikovat na fotografii z průkazu dozorce. Naopak Samuel K. má nyní důvod obávat se trestního stíhání. I když bylo řadu desetiletí známo, co za války dělal, a všechno bylo popsáno v archivu Ústředního úřadu pro vyšetřování zločinů národních socialistů, vyšetřovatelé se o Samuela K. začali zajímat až v souvislosti s procesem s Demjanjukem. Německá pobočka lovců nacistických zločinců už zahájila předběžné vyšetřování, které může vést ke stejné obžalobě jako v případě Demjanjuka. Samuel K. bude možná čelit velmi závažnému obvinění - je "vysoce podezřelý, že napomáhal a podílel se na hrůzném zavraždění 434.000 lidí," cituje Spiegel .
Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání. Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
