O skromnosti

Jednou přišel Ježíš na hostinu a všiml si, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty... a s hanbou bys musel zaujmout místo poslední. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

To je praktická aplikace výroků už z knihy Sirachovcovy, knihy deuterokanonické, kde se doslova praví: "Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost... dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohulibými lidmi. Rozumné srdce chápe poučné výroky."

Co to tedy vlastně znamená být skromný, pokorný? V každém to jistě vyvolá jinou představu. Je to člověk chudý, nebo člověk poddajný, člověk o nic neusilující, bez ctižádosti? Samotné slovo skromnost etymologický slovník dešifruje jako "držet se stranou". To je opravdu ten pozvaný, který si nevybírá přední místo na hostině a spokojí se s posledním, potažmo je-li pozván do nějaké společnosti, neusiluje strhnout na sebe pozornost a je-li poctěn a chválen, nestaví si z těchto poct nápadný pomník. Drží se stranou vší marné slávy.

Pokora se latinsky řekne humilitas a to má pojmově souvislost se zemí (humus). To neznamená žít přízemně (humusácky), ale spíše stát pevně nohama na zemi. Toto sepětí se zemí dává i touhu zemi - a tím i sebe - zúrodňovat, učit se různým dovednostem a být (jako země) prospěšný pro druhé. A to jaksi nezištně, nenápadně a samozřejmě. Pokora, jakoby svou nenápadnost zdůrazňovala i ve výtvarném umění. Málokdy je totiž jako alegorie vyjadřována a zobrazována. Když už nějaký takový výjev spatříme, můžeme vidět bosou ženu se sklopeným pohledem a jako atribut kouli, která značí univerzálnost pokory, všeobecnou užitečnost v každém lidském díle. Od 15. století se objevují u této alegorie pokory křídla, vyjadřující už zmiňovaný paradox. Čím je kdo pokornější, tím výše vystupuje jeho duch.
Dá se tedy shrnout, že člověk skromný není marnivý ani ješitný, a je-li k tomu věřící, uznává, že vše co vlastní, co umí, k čemu dostal vlohy, obdržel od Boha, proto je i zdrženlivý při spoléhání sám na sebe. Tak i apoštol napomíná první křesťany: "Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?"

Ale pokora jde ještě dál. Je-li člověk nejen věřící a skromný, ale i s duchovním zrakem a citem, s darem kontemplace, pak nepřistupuje jenom k tomuto hmotnému světu, k této zemi, ale skrze ní i k vznešenému shromáždění množství andělů, k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy. K tomu, který spojuje tento svět hmotný s tím neviditelným a o kterém bylo předpovězeno: "Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý, pokorný." Který sám řekl, že blaze tichým, to je skromným a doslova vyzve své posluchače: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším."

Sv. Augustin, učenec doznívající antiky, když vidí Ježíše umývat učedníkům nohy, nazve pokoru Kristovým znamením. On je vlastně nakonec tím, kdo zve člověka na svatební hostinu, on je ten, který ji připravil, on je ten, který může říci: "Příteli, pojď si sednout dopředu." To jen on povyšuje ponížené, dává zemi tichým a těší plačící.

Mluvili jsme o pokoře a skromnosti. Ta se však pojí ještě s jednou vlastností. Velkorysostí. Ježíš ve svém poučení totiž pokračoval: "Když chystáš oběd nebo večeři, nezvi jen své přátele ani bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, aby tě snad taky nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých." Nemusím snad dodávat, že i takovou hostinu musí však člověk připravovat s pokorou.