O lásce
Mezi faráři se říká omšelý bonmot, že když neví o čem kázat, káží o lásce. Pár sladkých slovíček vždycky potěší a nic se tím nezkazí. Nicméně to není pravda. Mluvit banálně o lásce znamená udělat z ní banalitu. A udělat z lásky banalitu, nejen kýčovitými řečmi, ale i třeba redukcí na hormonální procesy v lidském těle, znamená připravit člověka o nejzářivější ideál, jaký nám vůbec může vzejít na našem setmělém nebi.
Slyšel jsem vyprávění o starém psací stroji, který byl sestrojen tak, že po vyťukání slova láska v jakémkoli jazyce, rozehrál libozvučnou melodii. U poetických duší vzbuzoval údiv a nadšení. A tak to mělo být, zaplesat mělo lidské srdce, byť jen zavadilo o toto slovo.
Co je to láska? Přes všechny důmyslné definice, které najdete v učebnicích psychologie, řeknu rovnou po svém: Láska je mimořádné a hřejivé tajemství. Tajemství proto, že nikdy nemůžete dopředu plánovat, kdy vás zasáhne, kdy ji najdete a jestli vůbec. Zjeví se náhle asi jako Ježíš po svém zmrtvýchvstání, doprovází vás kus po vaší cestě, dělá, že chce jít dál, aby se nechal pozvat ke společnému stolu a když ho už rozpoznáme, náhle zmizí a my si jen říkáme, což nám nehořelo srdce, když byl s námi?
Lze přivolat takovou lásku zpět? Jan od Kříže, autorita mystické modlitby, ve své poezii napsal: Cestou k milostnému boji - na naději spoléhám - a výš letím, výš, až tam, - kde dostihnu kořist svoji.
Hle zamilovaný řeholník. Láska o které je zde řeč se neomezuje jen na vztah partnerský, ale všeobecný, na vztah k celému stvoření a nakonec i na vztah ke skutečnosti nejvyšší - Bohu. Thomas Merton popsal ve své knize o dějinách kontemplativního řádu ve 20. století jistého jednašedesátiletého cisterciáka těmito slovy: "Jeden z prvků jeho spirituality dominoval všem ostatním a vše ostatní v něm bylo obsaženo: láska, láska k Bohu. Byla to láska, která přesahovala city a emoce a přimykala se k vševědoucí Boží prozřetelnosti a k jeho všeobjímající láskyplné vůli. Byla to láska, která pronikala temnoty všech strastí, všech rozporů a která pod zlem druhotných příčin, jež bylo na povrchu, rozpoznávala moudré působení Boží lásky."
Jiný anonymní autor se pokusil napsat výstižné podobenství o krásné Agape, řecké to slovo pro lásku, o tom jak jí získat. Ve stručnosti ho zkusím převyprávět. Agape okouzlovala lidi svou neobyčejnou dobrotou a krásou. Ucházelo se o ní mnoho ženichů, ona však trvala na jedné zvláštní podmínce - spojí svůj život pouze s tím, který jí postaví velký a pevný dům na poušti. Protože jsme v podobenství, vysvětleme si hned na začátku, že poušť je obrazem současnosti. Pohyblivé písky představují rozkolísanost doby, kde nic není jisté, vše se zdá relativní, na ničem se nedá pořádně a kvalitně stavět. Jak zvládnout vybudovat cosi pevného a velkého? Sedm ženichů-bratrů se odhodlalo to zvládnout. Nejstarší z nich měl nejvíce sebevědomí. "Můj dům přece nespadne", říkal. Vyhledal rovné místo a postavil rozlehlé dřevěné stavení, jehož jednotlivé části byly velmi pevně a umně spojeny. V noci nastala nevídaná písečná bouře a smetla nejenom dům, ale i sebevědomého mladíka. Pouhá řemeslná dovednost nestačila.
Druhý bratr se poučil tímto nezdarem a říkal si, že musí být chytřejší. Našel bratrův dům, který stále držel dobře pohromadě. Rozhodl se ho podkopat a postavit na co nejpevnější základy, jaké jsou vůbec v poušti možné. S veselou myslí počal svou práci, když se vtom pod vahou domu písek hnul nečekaným směrem a kopajícího muže pohřbil. Stavět na nejistém, znamená tragickou nejistotu.
Třetí bratr pokládal počínání svých druhů za dostatečné varování a rozhodl se nejdříve důkladně prostudovat pohyby písku a vlastnosti stavebních materiálů. Dopracoval se k úžasné teorii - praktické řešení však v nedohlednu. Stále znova se s novým odhodláním pouštěl do studia, při kterém přestal vnímat okolí až šlápnul na škorpióna a zemřel. Technické studie nikdy neobsáhnou všechna možná rizika. Čtvrtý bratr byl otřesen bezvýhledností situace. Byl od malička velmi citlivý a vnímavý. K Agape se upínal velikou touhou. Věděl však, že nic lepšího než bratři nevymyslí. Utápěl se v bezbřehém smutku, skládal tklivé básně až podlehl zoufalství a spáchal sebevraždu. Estetika prožitku bez smysluplnosti.
Pátý viděl, že mu zbývá už jediné východisko, které je možná konečně to pravé. Jestliže všechno pozemské a lidské selhává je potřeba upnout se k nadpřirozenu. S hlubokou oddanou myslí počal očekávat zázraky. V poušti meditoval, postil se, přinášel oběti. Žil jako světec, až se o něm pověst roznesla po celém kraji. S domem se však nedělo vůbec nic a Agape nepřicházela. Zemřel na selhání srdce a lidé mu vystrojili slavný pohřeb. Prázdná forma náboženského života. "Bez přijetí pravdy, není spásy," uvědomil si šestý, "je třeba začít úplně znovu." Starý dům mu připadal jako vetešnický krámek všemožných lidských omylů. Dům spálil se všemi posvátnými předměty, básněmi, vědeckými texty i pracovním nářadím. S čistým a odhodlaným srdcem se dal do kopání základů.. Kopal, kopal a čím déle kopal, tím více mu ubývalo sil. Vrstvy písku nekončily. Šestý bratr pološílený umírá vyčerpáním. Permanentní revolucionář.
Sedmý bratr sdílel zaujetí pro pravdu. Tušil, že jen skrze ní vede cesta k Agape. Dal se tedy stejnou a namáhavou cestou hloubení základu. Přitom si však dělal čas na rozjímavý odpočinek, při kterém si nezastíral nic nepříjemného ani pozitivního. Poušť nebyla pro něho jen náročným pracovním prostředím, ale i místem poetickým a krásným. Chvíle bezmoci a smutku vkládal do lyrických básní, po nocích se oddával modlitbě - tichému naslouchání, které ho vnitřně proměňovalo. Tak nikdy nepropadl pyšnému opojení, spíše, aniž o tom věděl, zapomínal sám na sebe. A teprve tehdy se to stalo. Pod odhrábnutým pískem se otevřel pramen vody. Voda zalila všechno kolem a probudila semínka zaschlá mezi pískem. Vyrostla tráva, na ní palma, v její koruně se usadili ptáci a pod ní náhle a nečekaně seděla Agape. Byl postaven dům života.
