O adventu
Překvapila mě nedávno jedna mladá konvertitka s otázkou, proč je vlastně advent počítán na čtyři adventní neděle. Proč ne třeba na šest nebo na dvě. Musím se přiznat, že lepší odpověď než že čtyřka je hezké číslo, jsem jí nepodal. Čtyřka jsou čtyři světové strany, pro které vychází světlo betlémské hvězdy. Tedy pro každého. To je myslím velmi nápadité a poetické zdůvodnění. Nicméně jsem vyhlásil pátrání po příslušných textech a nechal jsem se poučit, že se v dějinách délka adventu proměňovala. Někde trvala od začátku prosince, někde až od prosince 15. Jindy se vžilo, že bude dobré začít od svátku sv. Martina, jiní považovali za lepší začít od svátku sv. Kateřiny. Díky papežskému primátu se nakonec nařídilo, že to bude od neděle po svátku již zmiňované Kateřiny a tak je to dodnes.
Chtěl bych využít tohoto historického exkurzu a zamyslet se nad Vánocemi v souvislosti zmiňovaných svátků. Prvně tedy svátku, který předznamenává ideální bílé Vánoce a to je sv. Martin - přijíždějící na bílém koni, tedy se sněhovou nadílkou. Tento svátek v sobě totiž nese už jeden rys, který je spojen s křesťanskou spiritualitou a přístupem ke světu a o který by byl svět ochuzen, nebýt Ježíšova narození.
Nejznámější scéna z jeho legendárního života je ta, kdy si Martin půlí svůj vojenský plášť ve prospěch jednoho zimou trpícího žebráka. Možná se vám nebude tato událost ze života Martina - vojáka, zdát nijak převratná, ale ve srovnání s chováním jiných vojáků - zvláště svědků a vykonavatelů Ježíšova ukřižování, je to rozdíl významný. Ti se totiž zamýšleli nad tím, komu připadne Ježíšova suknice, která byla pěkná a nesešívaná a bylo by škoda ji trhat. Proto vrhali los, komu by měla připadnout. Kdo bude mít štěstí, tomu bude patřit. Zde nejde jen o vyřešení sporné situace, ale dá se říci i o pohanský antický způsob myšlení. Vždyť z této doby pochází rčení "Fortuna caeca est" - tedy Štěstěna je slepá, "Fortunae filius" - syn štěstěny, či "Fortuna tantum constans in levitate sua" - Štěstěna je stálá jen ve své přelétavosti. Tedy ať rozhodne právě tato štěstěna. Nikoli něčí potřeba.
Jakýsi návrat tohoto přístupu k životu můžeme vidět v oblibě sázení všeho druhu - kvalita mého života záleží na štěstí nikoli na mém úsilí - a nebo to výstižně zobrazil možná nejlepší film letošního roku "Temný rytíř". Neexistuje žádný řád, žádné spolehlivé pravidlo, jen vrtkavý osud. Když ti na minci padne panna budeš žít, když orel, zemřeš, říká jedna z postav. To je to jediné, čím je možné se řídit. A tak lidé umírají bezdůvodně, jen proto, že neměli štěstí. Svatý Martin při pohledu na prochladlého žebráka nemyslí na to, že tento chudák měl prostě smůlu, neháže si korunou, jestli mu něco dá nebo ne, nelosuje o jeho životě, ale je veden jasným imperativem - pomáhej. Proto nelituje znehodnocení, trhá si svůj plášť, a věnuje ho potřebnějšímu. Ježíš jednou řekl, a tak se tomu věří i v případě každého křesťana: "Duch Páně je nade mnou, - nikoli Štěstěna nebo anonymní Osud - Duch Hospodinův - poslal mě zvěstovat radostnou zprávu... obvázat ty, jimž puká srdce... potěšit všechny soužené... dát šat jásotu místo malomyslnosti."
A tak Kristus učí Martina a Martin žebráka, že lidský život není hříčkou osudu, ale že je jeho kvalita v lidské režii a nelze nikoho jiného obviňovat. Proto je jistě i hezký zvyk, stalé více se v době adventní, v době přípravy na Narození Páně, šířící, věnovat část svých prostředků na zmírnění utrpení druhých lidí. Dát ze sebe kus onoho šatu jásotu na zmírnění malomyslnosti druhých. Vždyť i za Ježíšem přišli pastýři se poklonit a mudrci od Východu přinesli své dary.
Tato velkodušnost by však měla být provázena nikoli sebepropagací, ale vnitřní čistotou. A to nám připomíná druhý svátek sv. Kateřiny. Ta byla dcerou krále v egyptské Alexandrii a vynikala svým půvabem, inteligencí a povýšeností. Až v jedné chvíli nahlédla marnost svého života a jedním mnichem byla přivedena k víře v Krista, změnila své způsoby a odolávala všem svodům světa. Její otec se jí snažil získat zpátky po dobrém a povolal si na pomoc 50 učenců, aby jí její křesťanské přesvědčení rozmluvili. Výsledkem byl opak. 50 učenců uvěřilo svědectví Kateřiny. A tak se na to šlo po zlém. Hrozby vystřídala mučidla. Ve všem osvědčila Kateřina obdivuhodnou vytrvalost, až musela být sťata mečem. A my se můžeme jen domýšlet, co bylo tak odzbrojujícího na jejím svědectví, které přimělo filozofům vzdát své argumenty, a co přimělo současníky vyprávět si o životě Kateřiny. Pouhá inteligence a půvab to jistě nebyly. S tím měl každý filozof bohaté zkušenosti a nemohlo ho něco takového zaskočit . Co však bylo zřejmě nejvýmluvnější, je to, co je skryto ve jménu Kateřina - Čistá. Čistá ve svých myšlenkách, ve svých názorech, ve svých postojích. Vnitřní jas. Kateřina ve své čistotě dokázala překonat moudrost moudrých, chytrost chytrých. Tak se přípravou na narození Ježíšovo stal i její příklad - čistoty víry, bezelstné upřímnosti, důvěryplné odevzdanosti.
Oba svátky sv. Martina a sv. Kateřiny - jako inspirace přípravy na Vánoce - patří k sobě. Martin se svou praktickou pomocí a Kateřina se svým vnitřním postojem. Myslím, že nic lepšího nenajdeme.
Zdeněk Skalický: O adventu
