Nosorožci z pohledu paleontologa
Dnešní nosorožci jsou již jen malým zbytkem kdysi velmi bohaté a rozmanité skupiny živočichů. Mezi příbuzné nosorožců v třetihorách patřila malá zvířata velikosti lišky, podivná zvířata podobající se spíše hrochům i největší suchozemští savci všech dob. Převážnou část čtvrtohor žili nosorožci také u nás.
Když v dnešní době vidíme vedle sebe nosorožce a tapíra, tak by nás ani nenapadlo, že tato rozdílná zvířata měla společné předky. U nejstarších druhů z počátku třetihor je totiž někdy velmi obtížné zjistit, zda se jedná o nosorožce či tapíra.
Nejprimitivnější příbuzní nosorožců jsou známí se starších třetihor (od eocénu). Patří do čeledi Hyracodontidae. Byli to rychle běhající bezrozí nosorožci velcí jako liška, kteří žili během třetihor (od oligocénu do miocénu) v Asii i v Severní Americe. Tato malá zvířata byla podobná způsobem života dávným předkům koňů.
Velmi podivným tvorem byl vzdálený příbuzný nosorožců - rod Metamynodon, který žil ve starších třetihorách v Severní Americe a v Asii přežíval ještě déle. Bylo to 4,5 m dlouhé zvíře s krátkými masívními končetinami a velmi zavalitým tělem. Na lebce neměl roh, v tlamě měl velké špičáky, ale podle třenových zubů a stoliček víme, že to byl býložravec. Zavalitým tělem připomínal hrochy a zřejmě vedl i obojživelný způsob života.
Nejzvláštnější skupinou nosorožců, k nimž patří největší známí suchozemští savci jsou zástupci čeledi Indricotheriidae - rod Indricotherium a Baluchitherium. Byli to skuteční bezrozí obři, jen hlava baluchitéria byla až 150 cm dlouhá a 60 cm široká. Měl dlouhý "žirafí" krk, který dosahoval délky až 2,5 m! V ramenech byl vysoký 6,5 m a délka jeho těla dosahovala až 9 m! Podobně jak je tomu u dnešních slonů měl sloupovité nohy. Živil se listím z větví vysokých stromů.
A teď konečně k tzv. pravým nosorožcům. Praví nosorožci vznikli ve starších třetihorách (ve svrchním eocénu) v Severní Americe z primitivních běhavých kopytníků jakými byly rody Prophyracodon, Caenopus, Trigonas. Tato malá běhavá zvířátka byla ještě bezrohá. Během jejich vývoje však dochází ke zvětšování těla, zesilování nohou, ke snížování počtu prstů a samozřejmě k vytvoření pro ně typických rohů. Nosorožci během třetihor mizí ze Severní Ameriky, ale v Evropě a Asii dochází k jejich mohutnému rozkvětu.
Bizarním rodem byl Teleoceras, který měl dlouhé zavalité tělo, krátké nohy a na nose jeden malý roh. Připomínal spíše hrocha než nosorožce a patrně žil i podobným způsobem života.
Rod Rhinoceros přežívá až do současnosti dvěma druhy žijícími v Asii - nosorožcem indickým (Rhinoceros unicornis) a nosorožcem jávským (Rhinoceros sondaicus). Oba tito nosorožci mají na nosní kosti jeden roh. Předkové těchto dnes žijících druhů žili v mladších třetihorách v Evropě a Asii.
Nejpodivnějším nosorožcem bylo Elasmotherium sibiricum. Byl to velký nosorožec, který žil během starších čtvrtohor na jihoasijských stepích. Hrbol, na který nasedá roh u nosorožců, měl u elasmotéria až 30 cm v průměru a lze proto usuzovat, že jeho roh mohl dosahovat délky až 2 m! Další jeho specialitou byly zuby; měl vysoké a sloupcovité stoličky se zřasenou sklovinou, které mohly stále dorůstat. Takto utvářené zuby jsou přizpůsobené pro tvrdou rostlinou potravu, jako jsou trávy. Stále dorůstající stoličky jsou u kopytníků ojedinělým jevem, často se však vyskytují u hlodavců a zajícovitých. Toto zvíře bylo zřejmě hustě osrstěné.
Zástupci rodu Dicerorhinus žili v několika druzích během starších čtvrtohor i na našem území a tvořili součást potravy našich prapředků. V současnosti žije jediný zástupce, a to nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis), který má dva malé rohy za sebou a řídké osrstění na těle. Předky dnešního nosorožce sumaterského známe již od starších třetihor (od oligocénu).
V teplých obdobích počátku čtvrtohor zvaných doby meziledové žil v Evropě příbuzný nosorožce sumaterského, Dicerorhinus etruscus. Tento velmi hojný nosorožec byl 150 cm vysoký a měl 250 cm dlouhé tělo s relativně dlouhými končetinami. Kosterní pozůstatky tohoto nosorožce byly nalezeny u nás na Stránské Skále u Brna, v Koněprusích a v Chlumu u Srbska v Českém krasu, na Slovensku v Gombaseku. Z tohoto druhu se později vyvinul teplomilný, větší a specializovanější nosorožec Dicerorhinus kirchbergensis. Tento druh se vyskytoval v posledních dobách meziledových. Zbytky tohoto druhu známe z Německa z lokality Bilzingsleben. Toto naleziště je mimo jiné známé také pozůstatky našeho prapředka člověka vzpřímeného (Homo erectus). Podle nálezů kamenných nástrojů a podle stop po štípání a řezání na kostech nosorožců a jiných zvířat je jasné, že člověk vzpřímený tato zvířata lovil a zpracovával. Jak je vidět, naši dávní předci již byli schopni ulovit tak velké zvíře, jakým byl nosorožec. Nebyli to tudíž jen bezbranní opolidé, kteří se choulili strachy v jeskyních, ale byli to obratní lovci s vyspělou sociální organizací, bez které by takové zvíře neulovili.
Ve starších čtvrtohorách žili v Evropě ještě další dva druhy nosorožců. Na jižním Slovensku, na lokalitě Hajnáčka, byli nalezeni nosorožci druhů Dicerorhinos jeanvireti a Dicerorhinus megarhinus. Z těchto druhů se vyvinul Dicerorhinus hemitoechus, který žil na teplých stepích v mladším pleistocénu. Nejznámějším příbuzným těchto druhů je nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis). Byl průměrně 160 cm vysoký a 350 cm dlouhý, velmi dobře přizpůsobený chladnému klimatu, které panovalo v dobách ledových. Doprovázel stáda mamutů a byl rovněž loven našimi prapředky - lovci mamutů. Spolu s nosorožci a mamuty se na našem území proháněla stáda sobů, koňů, pižmoňů a obrovitý jelen Megaceros. Spolu s dávnými lovci je lovili jeskynní lvi, vlci a hyeny a občas se na mršinách přiživili medvědi, rosomáci či polární lišky. Srstnatí nosorožci vznikli v Asii, odkud se rozšířili do Evropy. O vzhledu těchto nosorožců jsme dobřeinformováni nejen z nádherných jeskynních maleb pravěkého člověka, ale i z mršin, které byly nalezeny v živičných píscích v Polsku. Mršiny měly zachované měkké části těla, dobře byl zachován žaludek i s obsahem, dále svalstvo, kůže a oči. Jeho chrup byl dobře přizpůsoben ke spásání tvrdé rostlinné potravy. Z našeho území je znám z mnoha lokalit včetně sídlišť mladopaleolitického člověka. Vymřel před 10 000 lety.
Rod Diceros a Ceratotherium jsou dodnes žijící afričtí nosorožci. Mají dva velké rohy stojící za sebou a chybí jim řezáky. Rod Diceros známe již z mladších třetihor (miocénu) ze Severní Ameriky. V nejmladších třetihorách (v pliocénu) se rozšířil také do Asie a do Evropy. Koncem třetihor se odštěpil od tohoto rodu rod Ceratotherium.
Do současnosti přežilo pět druhů nosorožců patřících do čtyř rodů. Dva druhy žijí v Africe a tři druhy v Asii. Afričtí nosorožci (rody Ceratotherium a Diceros) jsou typičtí obyvatelé savan, asijští nosorožci (rod Rhinoceros a Diceros) obývají pralesní a močálovité prostředí. Bohužel dnes jsou tyto "žijící fosilie" silně ohroženy vyhynutím díky nesmyslné pověře o léčebných účincích jejich rohů. Pro účinnou ochranu těchto, ale i jiných zvířat, je mimo jiné důležité poznat i jejich historii.