Hanzelka a Zikmund zatčeni v Egyptě

Na začátku září 1947, tedy po pětiměsíčním putování na své plánované cestě kolem světa, Hanzelka se Zikmundem čekají, až jim egyptská celní správa vydá novou Tatru. Jednoho dne, kdy po návštěvě uruguayské ambasády v Káhiře vyšli na ulici, uslyšeli nezvyklý hluk. Nedlouho poté se zpoza rohu objevilo čelo průvodu − muslimský pohřební průvod spatřili na vlastní oči vůbec poprvé. Na obou stranách kráčely ženy zahalené do černých přehozů (čádor). Za čelem průvodu šlo několik mužů, na jejichž ramenou byla rakev zahalená do citronově žlutého plátna.

H + Z sebou náhodou měli fotoaparát. Pohotově zaostřili a v rychlosti pořídili tři snímky. To bylo v tu chvíli vše, co stihli. V okamžiku je totiž obstoupil dav rozzuřených muslimů, který je strhl a hnal proti zdi. Oba přátelé nestačili chápat, co se děje. Zlostné pohledy, nadávky, hrozící paže, vášnivý křik, plivání a potom první rány. Pohřební průvod se zastavil, mrtvý v rakvi osaměl na dlažbě, veškerá pozornost se soustředila na narušitele.

Naštěstí se Hanzelkovi a Zikmundovi podařilo ustoupit k blízkým obchodům a zmizet v jednom z nich. Majitel krámku energeticky protestoval. Právem se obával, že mu dav zdemoluje majetek. Marně se ale pokoušel rozzuřené účastníky pohřbu vykázat ven. Marně se oba inženýři pokoušeli vysvětlit francouzsky, anglicky i arabsky, že se nechtěli dopustit ničeho zlého.

Když už se zdála být situace kritická, objevilo se v obchodě několik strážníků s obušky v ruce… Cesta na policejní stanici uličkou povykujících muslimů, kteří protestovali, že jim policie poskytla ochranu, nebyla nic příjemného. Hanzelka a Zikmund si v tu chvíli připadali jako zločinci.

Výslech v plném proudu

Na stanici se cestovatelů ujal mladý důstojník. Při přišívání knoflíků na uniformu naslouchá útržkovitému vyprávění dvou policistů a jednoho z pozůstalých, který přišel jako žalobce proti oběma cizincům. Čeští inženýři vysvětlují, že byli napadeni při pořizování snímků do novin. Důstojník jen odvětí, že mají počkat na kapitána, kterému vše osvětlí.

Po dlouhých minutách čekání se nadřízený důstojník konečně objeví. Následuje dlouhý telefonický rozhovor… pravděpodobně dostává pokyny, jak s oběma naložit.

Poté proběhne znovu výslech a zdůvodnění, že nikde na světě policie nemá problém s tím, aby si novináři pořídili libovolný počet fotek z pohřebního průvodu. Načež kapitán odpoví, že v jiné zemi možná ne, ale egyptský lid je velmi citlivý na své náboženské zvyky. Tam nejsou v Evropě. Následně ukáže na fotoaparát a podle rozkazu ho zabaví.

Nic nepomáhají protesty, ani argumenty, že zítra opouští Egypt a jedou do Súdánu. Kapitán je neoblomný, a to z důvodu, že jsou považováni za špióny. Záminka byla spíše ta, že v oněch dnech v zemi řádila cholera, o níž místní noviny palcovými titulky informovaly. Fotky by tedy mohly být použity v zahraničním tisku v této souvislosti.

Fotoaparát je tedy až skoro obřadně zabalen do úředního papíru. Důstojník na něj vydal oficiální potvrzení a další policista jej i s příslušnými protokoly odnesl na další stanici. Hanzelka a Zikmund šli samozřejmě s ním.

Situace se opakuje. Další výslech. Ten den již třetí. Tentokrát přímo na guvernerátě, což v té době byl nejvyšší úřad v zemi. Spisy a protokoly z dopoledne se pečlivě studují a následně putují k dalšímu úředníkovi, který se po dlouhé době vrátil a oba cestovatele zavedl ke svému představenému. Ten po prohlídce jejich pasů vstane a podá jim s omluvami nerozbalený přístroj.