Jan Drozd

Jan Drozd se narodil krátce před vypuknutím první světové války. Po vzniku republiky se jeho otec rozhodl opustit rodné Bordovice a odstěhoval se s rodinou k Čopu na maďarském pomezí. Rodinu však čekala především dřina a syny "bosácké dětství" v různorodém jazykovém prostředí, navíc s komplikovaným přístupem ke vzdělání. Nejlépe se s tím vyrovnal Jan a po mnoha peripetiích se mu nakonec podařilo odmaturovat v roce 1933 na českém učitelském ústavu v Mukačevě. Doplňkovou maturitu pak složil na gymnáziu v Užhorodě. Vytoužená univerzitní studia musel však odložit, promoval až v roce 1959.

Po maturitě nastoupil J. Drozd učitelské místo v karpatských horách v Kušnici. Tam také poznal svou první ženu Marii Stiksovou, původem rovněž z Valašska (oženil se v roce 1939). V Kušnici učil především židovské děti. Stojí za zmínku, že hned po roce 1989, téměř po šedesáti letech, přijeli jeho bývalí žáci, aby svého učitele pozvali na návštěvu do Izraele.

V roce 1936 nastoupil J. Drozd vojenskou službu ve Valašském Meziříčí. V době Mnichova, po ústupu z vojenských opevnění, těžce onemocněl a po uzdravení jen s obtížemi našel místo učitele v Hodslavicích. Později byl přeložen na školu v Zubří. Byla to partyzánská oblast a on sám při jedné protipartyzánské akci, které velel K. H. Frank, přišel málem o život.

V roce 1939 publikoval v Lidových novinách svůj první fejeton se vzpomínkami na dětství. Po narození dcery v roce 1944 se Drozdovi odstěhovali do Nového Bohumína. Učil tam postupně na měšťanské škole, pak na gymnáziu. Jeho románová prvotina Sedláci z velkého dvora vyšla v roce 1947 a získala výroční cenu Evropského literárního klubu. Román se také brzy dočkal rozhlasové dramatizace. Jejím autorem i režisérem byl K. Melichar-Skoumal. Další Drozdův román, Země kvasí, však na počátku padesátých let už vyjít nesměl. Rozhodla o tom komise, z níž nikdo román nečetl. Patrně postačila skutečnost, že se děj odehrává na Podkarpatské Rusi. Když po letech původní text znovu rekonstruoval, musel používat termín Zakarpatsko. Román pak vyšel v okleštěné podobě pod názvem Dlouhá noc.

Od roku 1955 žil J. Drozd v Ostravě, kde nastoupil místo vedoucího literárně-dramatické redakce ostravského studia Čs. rozhlasu. Postupně vybudoval redakci, která rozšiřovala svou účast na celostátním vysílání a v šedesátých letech se stala součástí ostravského kulturního života. V redakci s ním spolupracovali na tvorbě literárních a dramatických pořadů Karel Biňovec (pozdější chartista), Alena Štěrbová (Neničková), která později z rodinných důvodů odešla na FF UP v Olomouci, Zdeněk Milt (po návratu do rozhlasu v r. 1990 vedoucí literárně-dramatické redakce), kulturní publicisté Karel Čejka, Vladimír Kurtin, Karel Vašíček, Alois Rečka (člen redakce na částečný úvazek, zároveň vedoucí olomouckého studia). Hned po nuceném odchodu J. Drozda přišla do redakce Šárka Kosková (tehdy Hůlová - nikdo netušil, že jde o jeho dceru), která s rozhlasem spolupracuje dosud.

Na počátku šedesátých let se J. Drozd rozvedl a podruhé oženil. Druhá manželka, rozhlasová režisérka Věra Pražáková, pozitivně ovlivňovala jeho práci. Právě na její popud začal pracovat na svém klíčovém románu Člověk pro jeden život, který dokončil v roce 1968. V době začínající normalizace však už kniha vyjít nemohla, její sazba byla rozmetána. Jan Drozd se svou ženou (i s celou redakcí) musel odejít z rozhlasu a živil se jako závozník. Protože striktně odmítl nabídku spolupráce s StB, teprve krátce před odchodem do důchodu mohl alespoň učit na základní škole.

Text románu Člověk pro jeden život se podařilo zásluhou spisovatele Oty Filipa dostat za hranice. Vyšel ve Švýcarsku pod názvem Emauzy, jako autor byl uveden Jan Pastor. Dvakrát byl také odvysílán na Svobodné Evropě v cyklu Literatura bez cenzury. Následovala pochopitelně nová vlna postihů.

Teprve po roce 1989 mohl J. Drozd znovu oficiálně publikovat. Kromě zmíněného klíčového románu vyšla i další kniha, Pohřbívání živých, o událostech z roku 1968 a také pozoruhodná sbírka prozaických balad Smutek z milování. I většina jeho dalších textů se dočkala rozhlasového zpracování. Pro rozhlas připravil J. Drozd šestnáct pokračování četby na motivy J. Johna Pampovánek (1994), dále Hovory o literatuře (1996), Infarkt (1990), Praktikant, Rozkaz (1999) aj.

V posledním období svého života se J. Drozd věnoval především bezručovské problematice. V publikaci Autoři Slezských písní předkládá argumenty podporující myšlenku, že Vladimír Vašek není jejich jediným autorem. Tzv. jádro Slezských písní tvoří podle Drozda verše Vaškova přítele Ondřeje Boleslava Petra. Publikace vyprovokovala v Ostravě hojně navštěvované diskuse a J. Drozd se chystal přinést další důkazy pro svá tvrzení. Nedostal však už příležitost, zemřel 15. srpna 2005.

O necelý rok později se v ostravském Domě knihy Librex shromáždilo na sto padesát lidí, aby se zúčastnili křtu posmrtného vydání dvojknížky Smutek z milování - Život na hraně. V tomtéž roce odvysílala stanice Vltava v podání Josefa Somra desetidílnou četbu na pokračování z Drozdova románu Člověk pro jeden život. Pro vysílání ji připravila jeho dcera Šárka Kosková.