Karel Čapek

Jeden z českých spisovatelů, které dnes zná celý svět. Trn v patě fašistů, komunistů i katolíků. Nadšený zahrádkář, fotograf a sběratel. Nesmělý milovník krásných žen.

Narodil se 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích v rodině lékaře. S bratrem Josefem (později malíř) a sestrou Helenou (později spisovatelka) prožil dětství v Podkrkonoší, ale v klukovských hrách mu bránilo chatrné zdraví. Na gymnázium chodil v Hradci Králové, Brně a v Praze. Na pražské univerzitě vystudoval filozofii, filologii a estetiku, dva semestry strávil také v Berlíně a Paříži. 

Jen malí lidé se perou o prestiž, velcí ji mají.

Po pokusech živit se jako domácí učitel či knihovník našel v roce 1917 konečně místo v redakci Národních listů a paralelně v humoristickém časopisu Nebojsa. Od dubna 1921 spolu s bratrem nastoupili do redakce Lidových novin. Současně byl dramaturgem a režisérem Vinohradského divadla. Hojně cestoval po Evropě a ze svých cest psal reportáže. V roce 1925 se stal prvním předsedou československého Penklubu.

Získal si respekt prezidenta T. G. Masaryka, s nímž se pak často stýkal. V jeho vinohradském domě se scházeli tzv. pátečníci, debatní klub intelektuálů. Po dlouhém milostném trápení se nakonec roku 1935 oženil s herečkou Olgou Scheinpflugovou, s níž pak často jezdil do venkovského domu ve Strži u Dobříše.

Několikrát byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu. V době sílícího fašismu se mu však místo poct dostalo výhružných dopisů a rozbitých oken. Zemřel 25. prosince 1938 v Praze.

Svá první literární díla psal společně s bratrem Josefem. Samostatným debutem je až soubor novel Boží muka (1917), v němž se začínají literárně formovat pro Čapka typické ideje humanismu, tolerance a mnohotvárnosti lidské osobnosti.

Brzy se Čapkova literární tvorba dostává do těsného kontaktu s jeho prací novinářskou – závažná témata spojuje se čtenářsky atraktivními postupy literární fantastiky a utopie. Společným tématem románů jako jsou Továrna na Absolutno (1922) a Krakatit (1924) či divadelních her RUR (1920) a Věc Makropulos (1922) je varování před překotnými proměnami civilizace a myšlenkami, které odporují řádu přírody a lidské kultury. I čtenářsky vstřícný žánr detektivky v Povídkách z jedné a z druhé kapsy (1929) využil k hledání odpovědí na závažné filozofické otázky.

Vrcholu dosáhlo Čapkovo dílo volnou trilogií próz Hordubal (1933), Povětroň (1934), Obyčejný život (1934), v níž ho jeho základní témata – možnost poznání pravdy – vede k rozbití souvislého románového vyprávění a k podání příběhu z hlediska několika vypravěčů.

V obavě z expanze fašistů se Čapek ve svých posledních dílech snaží především obhajovat myšlenky demokracie a lidských práv (román Válka s Mloky, 1936; divadelní hry Bílá nemoc, 1937, Matka, 1938).