Viktor Dyk

Deštivý den (pouze k poslechu)
Krysař (MP3)

Narodil se na Silvestra roku 1877 v Pšovce u Mělníka, kde působil jeho otec jako správce mělnického panství. Ale už od studií na gymnáziu žil v Praze, kde také vystudoval práva. Mohl jít ve stopách otce, ale zvolil si cestu novináře a spisovatele.

Když mu bylo 30 let, převzal vedení časopisu Lumír, redigoval také deník Samostatnost, blízký jeho radikálním politickým názorům – o samostatný český stát neváhal usilovat i bojem. Potýkal se s cenzurou a za své názory byl dokonce kratší dobu vězněn.

Po založení Československé republiky se stal poslancem a senátorem. Zůstal trvalým oponentem T. G. Masaryka a ostrým kritikem české politické scény.

foto: autor neznámý 2, Rozpravy Aventina

Nekonvenční byl i v osobním životě – po 27leté známosti se roku 1928 oženil se spisovatelkou Zdenkou Háskovou. Zemřel 14. května 1931 při koupání v Jaderském moři.

První básně vydal jako 18letý gymnazista na stránkách časopisu Světozor. Záhy se seznámil s okruhem autorů kolem časopisu Moderní revue. Spojoval ho s nimi obdiv k francouzským symbolistům a dekadentům, který ovlivnil první temné a melancholické Dykovy básnické sbírky (prvotinu A porta inferi vydal 1897).

Dekadentní poetika doznívá ještě v lyrickoepické skladbě Milá sedmi loupežníků (1906), v níž na žánrovém základu romantické balady načrtl příběh velkých vášní, erotiky, zrady i nenávisti. Do Dykovy poezie postupně pronikala racionalita, ironie a analytický i satirický pohled na současnost i české dějiny. Tato tendence vyvrcholila ve čtveřici sbírek vzniklých v letech 1. světové války a zařazených do Válečné tetralogie (1915–1922). V nich se Dyk stylizuje jako básnický mluvčí českého národa ochotný obětovat se v boji za samostatnost.

Ačkoliv národní témata zpracovával i v próze, nesmrtelnou se stala neoklasicistní novela Krysař (1915), která na základě staroněmecké pověsti vypráví romantický příběh osudové lásky a vzpoury proti nízkosti a měšťácké zkaženosti. V divadle pak Dyk dosáhl největšího úspěchu dramatem Zmoudření dona Quijota (1913), v němž vzdal hold slavné románové postavě a vyslovil vlastně i mnohé o sobě samém.

I sám Dyk byl totiž především bojovníkem za ideály, který se neváhal postavit protivníkům mnohem mocnějším, než byl on sám, zároveň však ostře vnímal rozdíl mezi snem a realitou a věřil více rozumu než emocím.