Karel Matěj Čapek-Chod

Na Valech (MP3)

Narodil se 21. 2. 1860 v Domažlicích. Pocházel z rodiny středoškolského profesora. Na domažlickém gymnáziu maturoval v roce 1879, studia práv nedokončil a věnoval se žurnalistice a beletristické tvorbě. Působil nejprve v Olomouci, od roku 1888 do konce života pak v Praze. Pracoval postupně v redakcích Našince, Hlasu národa, Národní politiky a od roku 1900 v redakci Národních listů.
Vedle novinářské a vlastní slovesné tvorby se věnoval Čapek-Chod také výtvarné a divadelní kritice, v níž proslul jako ostrý polemik.

Jeho pronikavá schopnost věrně reprodukovat jakoukoli literární postavu ho ve zralém věku učinila uznávaným, byť často kritizovaným klasikem. Naturalismus, syrový literární směr, jenž Čapek-Chod reprezentoval, je skutečnost odhalená na kost, krása i hnus, realita v jednom – život, jaký je. Karel Matěj Čapek-Chod byl však i mistr detailu, génius svébytného jazyka plného archaismů, patvarů a novotvarů, pozoruhodných myšlenek a neznámých cizích slov, citlivý psycholog s bohatou životní praxí, pilný a schopný spisovatel.

V literárním kánonu jsou jeho romány Turbína, Jindrové, Antonín Vondrejc a Kašpar Lén mstitel. Několik jeho románů i povídek bylo zfilmováno, např. Humoreska (1939), Turbina (1941), Mstitel (1959), jako televizní inscenace povídky Chvojka (1970) a Vilém Rozkoč (1975).

Spisovatel Vladimír Neff vzpomínal na setkání s Karlem Matějem Čapkem – Chodem:
„Byl to mohutný hřívnatý muž, s plnovousem a okrouhlými brýlemi na nose, a pil jedno pivo za druhým. Vždycky mu přinesli půllitr, on se mohutně nachlastnul a s náležitým důrazem položil sklenici na stůl. A psal. Ten psal! Po celém stole rozložil papíry, před sebou měl kalamář, a v ruce násadku a pero skřípalo nepřetržitě, s výjimkou přestávky nezbytné k hlubokému doušku. A protože to byla zahradní restaurace, foukal tam vítr a papíry mu bral, ale on si toho nevšímal, psal dál a pil k tomu pivo. Číšníci běhali po celém lokále a lezli pod stoly a nosili ulovené archy nazpět.“

Literárnímu řemeslu se vyučil už zamlada jako novinář. Psal o zednících, služkách, nádražácích, turbinách , milionářích, mrzácích, podivínech, umělcích a ztroskotancích, uvězněných ve zdech, dílnách, ulicích a betonu vináren, divadel, vil a brlohů – a pokaždé také i o ženách, milujících, nevědomě moudrých, osudových. Prošel přitom nejen všemi novinovými rubrikami, ale poznal i mnohá prostředí, profese, lidské typy a osudy. Dráhu beletristy začal povídkami, kterých vyšlo postupně několik svazků. Čapku-Chodovi nejednou vyčítali, že když už se coby literární selfmademan po mnoha povídkách pustil do románů, nedokázal vytvořit konstrukci tohoto formátu hodnu (jako třeba Émile Zola), ale pouze ji prý vyplňoval svojí širokou výmluvností o detailech.
Prózy Karla Matěje Čapka-Choda jsou zcela prosty sentimentu, naopak jsou naturalisticky kruté. Přesto, či právě proto, čtenáře s jeho postavami jímá soucit navzdory jejich jednání a skutkům.

Karel Matěj Čapek Chod zemřel 3. 11. 1927 ve věku 67 let a je pohřben v Praze na Vinohradském hřbitově.