Neznámé dějiny sovětských Židů

Život v řádu je samozřejmě od kariéry bankéřů a manažerů na hony vzdálen. Inzerát to poctivě přiznává: „Nenabízíme žádný plat, nýbrž pouze spiritualitu, modlitby, kontemplaci a oddělený život zbavený osobního jmění i manželských svazků“. Novic se musí připravovat tři roky, než se může stát mnichem. Klášterní život je rozdělen rovným dílem mezi modlitby, pospolitý život a práci. „Pokud si to někdo představuje jako procházku růžovým sadem, hrubě se mýlí,“ varuje Anderau.

Dymšic, který skutečně zastával funkci místopředsedy Rady ministrů a byl tehdy nejvýše postaveným Židem v sovětském vedení, na Brežněnovu otázku neuměl odpovědět. Před dvěma lety napsal zprávu pro ústřední výbor sovětských komunistů, v níž upozornil, že do Izraele si přeje emigrovat několik desítek tisíc místních Židů. „Zabýval se někdo tím, o koho jde? Víme, kde bydlí, jaké mají postavení a co je přivedlo k tomu bláznivému nápadu opustit Sovětský svaz a odejít do kapitalistické země, která vede nekonečnou válku s Araby v zájmu jiné velmoci?, vršil tehdy v dokumentu Dymšic otázku za otázkou.

Otázky nálad a motivací sovětských Židů byli opravdu dlouhá léta pro komunistické vedení záhadou. Židé v SSSR byli jako minorita neuvěřitelně úspěšní, a předstihli řadu dalších menšin včetně většinových Rusů, ať už šlo o vysokoškolské vzdělání, bydlení v atraktivních centrech Moskvy a Leningradu a obsazování prestižních zaměstnání od filmového průmyslu až po jadernou fyziku. Za fasádou úspěchu statisíců Židů se však skrývaly i temnější tóny – kolektivní ztráta jazyka a kultury jako výsledek dobrovolného poruštění a potlačení židovského dědictví. V polovině 20. století se navíc ze Sovětského svazu, který se zprvu profiloval jako anti-antisemitský stát, stala perzekuční mašinérie, do jejíhož soukolí spadli také „kosmopolité“ a „sionisté“. Od konce 60. let se pak brežněvovská klika snažila zastavit raketový vzestup židovských špiček – sovětské úřady začaly kopírovat carskou politiku omezování přístupu Židů k prestižním akademickým a úřednickým postům. Zatímco carští úředníci však operovali s veřejně známými kvótami, sovětské úřady politiku „zadržování“ židovské inteligence tajily, takže v celé generaci s hebrejskými kořeny vyvolaly frustraci, že nedokáže zopakovat úspěch svých rodičů.

Kniha Až si pro nás přijdou, budeme pryč, podle recenzenta každopádně zodpovídá mnohé z Brežněvových a Dymšicových otázek. Zmíněná „bláznivá touha odejít“ z Ruska do Izraele nevznikla nejprve v židovské menšině v Moskvě či Leningradu, nýbrž v lotyšské metropoli Rize, kde ve srovnání s vnitrozemským Ruskem přežilo daleko více Židů ovládajících jidiš či hebrejštinu. Jejich fascinace výsledkem Šestidenní válku v roce 1967 jenom obnažila propast mezi sovětskými a izraelskými zájmy, a posílila sebevědomí utlačovaných. Emigrace se náhle stala myslitelnou alternativou. Proti rusifikaci se navíc v tomto období začali ozývat také Ukrajinci, Gruzínci a Litevci, a dokonce ruští intelektuálové začali zpochybňovat sovětizaci ruské kultury. Emigrační vlna byla definitivně připravena ve chvíli, kdy se mladí vůdci židovského národního uvědomění veřejně distancovali od svých komunistických rodičů. Jedním z nich byl například Vladimir Slepak, pojmenovaný po vůdci světového proletariátu Leninovi. Poprvé se zděsil, když jeho židovský otec bez rozpaků hájil Stalinovu čistku mezi „židovskými lékaři“z roku 1952. Když pak Vladimir získal izraelské vízum, starý Solomon Slepak, bolševik do morku kostí, se jej zřekl a veřejně ho prohlásil za „nepřítele státu“.

Masový exodus sovětských Židů nakonec přivedl například do Spojených států romanopisce Garyho Shteyngarta, a do Izraele mimo jiné jednoho ze spoluzakladatelů Googlu Sergeje Brina, politiky Natana Sharanského a Avigdora Liebermana, a dále zpěváka a textaře Arkadije Duchina. V Izraeli tito „Rusové“ zcela změnili tvář společnosti, ale to už je námět pro jinou knihu, končí recenzi magazín Nation.