Nezapomenutelný představitel svérázného, přitom prostého herectví Josef Kemr
Když se na začátku letošního června nad střední Evropou vytrvale otáčela tlaková níže a oblast Čech skrápěly husté deště, jež posléze přinesly jedny z nejhorších záplav posledních desetiletí, objevil se na internetu povedený vtípek. Před předpovědní mapu, jakou všichni v oněch dnech s napětím sledovali na televizních obrazovkách, kdosi fotomontáží umístil figuru dědy Komárka z filmové komedie Na samotě u lesa. Děda Komárek jen tiše stojí na zápraží a zachmuřeně sleduje hustý déšť před chalupou. Obrázek byl bez textu. A přitom každý, kdo film zná, si onen legendární výrok dědy Komárky, jímž komentoval vytrvalost deště, okamžitě doplnil.
Děda Komárek se stal jednou z nejznámějších filmových rolí vynikajícího herce Josefa Kemra. Za svůj život vytvořil neobyčejné množství skvělých postav – ať už na jevišti, ve filmu, v televizi, ale velmi často také v rozhlase. Dohromady jich bylo více než 400.
Josef Kemr se narodil 20. června 1922 v Praze. Jeho rodiče měli ryze praktická povolání – maminka byla švadlena, otec švec. Možná to byly velmi skromné a prosté poměry, které poznal v dětství, jež z něj později učinily výborného představitele drobných a prostých lidí, obdařených velkým srdcem. K umění přivedl mladého Josefa otec. Probudil v něm totiž talent pro hru na strunné nástroje. Josef Kemr hrál později velmi dobře na violu. Když na začátku 50. let vytvořil postavu amatérského cellisty Vyhlídky ve filmech Anděl na dovolené a Anděl na horách, na violoncello hrál skutečně sám.
Traduje sem, že Josefu Kemrovi herectví učarovalo od útlého dětství. Poprvé prý vystupoval spolu se svým bratrem už v jedenácti letech jako komparsista v představení operety Polská krev v Divadle na Vinohradech. Tam si ho všiml známý rozhlasový režisér Přemysl Pražský a začal ho obsazovat do rozhlasových úloh.
Herectví však Kemr nevystudoval. V roce 1942 absolvoval pražskou Obchodní školu, ale ihned po ukončení studií odešel k divadlu. V letech 1942-45 hrál u kočovné společnosti A. Budínské – Červíčkové. Pak už nacházel angažmá u kamenných divadel. Nejprve na Kladně (1945 – 1947), později v divadle Akropolis (1947 – 1948), v libeňském Divadle S. K. Neumanna (1948 – 1950). Další patnáct let hrál v Městských divadlech pražských (1950 – 1965). V polovině 60. let se stal členem činohry pražského Národního divadla, v jehož službách zůstal až do své smrti v roce 1995.
Přestože se zpočátku prosadil nejvýrazněji v komediálních rolích (už zmiňovaný Vyhlídka, který mu získal popularitu u filmových diváků), přesto si brzy režiséři všimli, že jeho talent je mnohem širší. Například režisér Vláčil mu svěřil roli loupeživého rytíře Kozlíka v Markétě Lazarové, Otakar Vávra ho obsadil do jednoho ze svých nejlepších filmů Kladivo na čarodějnice, na sklonku života (1994) hrál ve snímku Drahomíry Vihanové Pevnost.
Rozhlasové role Josefa Kemra připomenu třemi krátkými ukázkami. První je z půvabné komedie Hodiny, kterou napsal Karel Cop a kterou v roce 1963 natočil režisér Jiří Hořčička. Druhá ukázka je ze hry Jiřího Vilímka Nic lidského mi není cizí,z komedii, v níž Josef Kemr vystupoval po boku Vlastimila Brodského; hru natočil v roce 1966 režisér Josef Červinka. Třetí úryvek je z rozhlasové adaptace Čechovovy aktovky Výročí. Tu realizoval v roce 1979 režisér Josef Melč.
Na svého staršího kolegu zavzpomínal po Kemrově úmrtí (15.1.1995) herec Boris Rösner: "Jeho parádní rolí byl Tulák ve hře Ze života hmyzu. Publikem doslova vládl, naprosto přesně věděl, kam se postavit, odkud ho bude nejlépe slyšet. Nebylo vůbec snadné s ním hrát, či hrát vedle něho, aby člověk obhájil svoji figuru. Ovšem když vás vzal jako partnera, pak to bylo blaho."
