Nákupy

2. červen 2008

I když to možná bude znít barbarsky, strávili jsme první den v Bombaji, potažmo v Indii, nakupováním. I to je jeden z rozdílů mezi pracovní a soukromou cestou. Na pracovní cestě má totiž před obdivováním nejkrásnějších monumentů té či oné kultury prostě přednost práce.

Abychom ale mohli nakupovat, museli jsme si nejdříve vyměnit peníze. Vezli jsme s sebou dolary, které bylo potřeba proměnit za místní rupie. Za 1 dolar pořídíte asi 40 rupií a pokud chcete přepočítávat na koruny, tak 1 rupie představuje asi 50 haléřů.

Kolik co stojí?

Na naše poměry je Indie levná. 5 kg banánů nás např. stálo 30 rupií (Rs), za oběd zaplatíte kolem 70 Rs a Krásnou barevnou sukni jsem pořídila za stovku. Brzy ovšem zjistíte, že některé produkty jsou zhruba stejně drahé jako u nás (do této kategorie spadají např. oříšky kešu) a některé jsou naopak mnohem dražší než u nás (např. pivo).

Co všechno budeme potřebovat?

Seznam věcí, které nevezeme s sebou, protože by se měly dát snadno sehnat přímo na místě, jsme vytvořili už včera ve volných chvílích při cestě letadlem nebo čekání na letadlo. Kromě ryze technických záležitostí, které bych neuměla koupit ani u nás, jako byly například gelové akumulátory nebo plastové lišty, jsme potřebovali sehnat také jeden cestovní kufr, repelent proti komárům, silniční atlas nebo chemikálie, které učiní i z jakékoli vody vodu pitnou.

Protože se seznam položek zabral téměř jednu stránku formátu A4, rozhodli jsme se pro vytvoření dvou skupin a rozdělení úkolů. Luboš s Honzou a Girishem se ujali toho obtížnějšího - shánění všech technických prostředků nezbytných k sestavení funkční Peškeho neviditelné zemní pasti. Já s Ondrou jsme se vypravili pro všechno ostatní, co jsme si uměli alespoň trošku představit.

Ve směnárně

Nakupování po indicku

Zatímco druhá skupina odjela kamsi na periferii taxíkem, my jsme se zamíchali do davu Indů na tržišti, které začínalo asi 20 metrů od našeho hotelu. Cestovní atlas a mapy oblastí, do kterých jsme se chystali, jsme sehnali v prvním knihkupectví.

Vedle krámků s náramky na ruce i nohy, s náušnicemi a různými typy vzdušných oděvů jsme náhodou narazili i na místo, kde prodávali cestovní tašky a kufry. Schylovalo se k prvnímu kulturně-obchodnímu zážitku.

Ondřej si vyhlídl pěkný, modrý plastový pojízdný kufřík. Jenže cena, kterou za ni prodavač požadoval se mu zdála dost vysoká. Proto ji srazil nejméně na polovinu. S tím ale samozřejmě prodavač nesouhlasil a začalo přetahování o rupie. Postávala jsem opodál a odháněla potulné prodavače bubínků a obrovských nafukovacích míčů. Zajímalo mě, jak to dopadne, i když moje pocity při tom nebyly zrovna příjemné.

I mě vyhovuje "po evropsku" srovnat ceny a kvalitu zboží ve dvou obchodech a na základě výsledného poměru se rozhodnout pro koupi toho či onoho produktu. Nemůžu říct, že by mě nakupování bavilo tak, abych při něm toužila strávit čas handrkováním. Navíc neumím odhadnout opravdovou cenu výrobku, nerada někoho nutím ke snižování ceny (zvláště, když je evidentně asi dost chudý) a nerada se cítím hloupě, když dám za zboží nepřiměřeně velkou částku. Z nějakého důvodu mi tento způsob obchodování, který se úspěšně, tj. ke spokojenosti jak zákazníka tak prodejce, praktikuje téměř po celém světě, připadá podvodný. Takové obvinění by ovšem indičtí obchodníci odmítli. Když už se totiž obě strany dohodnou na ceně, je proti jejich cti vrátit vám špatně nebo vymýšlet podobné u nás zcela běžné lumpárny.

Ondra smlouvá o kufr

Kufr za všechny prachy

"Jdeme!" Řekl Ondřej nakonec. Bez kufru? Vrtalo mi hlavou. Kde teď budeme shánět další stánek?! Panika! Vyrazili jsme ulicí dál za hlasitého pokřikování obchodníků se zavazadly. Za první křižovatkou se Ondřej zastavil a zapálil si. "Odejít je nejlepší způsob, jak srazit cenu na požadovanou částku. Za chvilku se tam vrátíme." Řekl. A musím přiznat, že jsem byla v tu chvíli ráda, že neumluvím hindi ani jiným místním jazykem, protože mi něco takového připadalo ponižující. Nejdřív se pohádat, odejít a pak se zase vrátit a vyjednávat dál.

Přidaná hodnota smlouvání

Dnes už se na to koukám jinak. Opravdu to funguje. Pokud je cena, kterou jste navrhli příliš nízká, neprodají. O takové zákazníky nestojí. Takže jsme se vrátili. Ne, že by se podařilo usmlouvat cenu úplně, ale o trošku přece. Mně osobně by to za těch pár rupií asi nestálo, ale Ondřej smlouvá rád, jak jsem později pochopila, protože je to způsob, jak se dát do řeči a dozvědět se něco víc, ať už o samotném zboží nebo o jeho majiteli. Tak to tady prostě chodí. Prodavači, kupující ani zboží, které nabízí není anonymní. Mají za sebou příběh nebo historii a tohle všechno ke zboží při smlouvání nabízí.

autor: Hana Staňková
Spustit audio