Nádam (Erdene a Ulánbátar, neděle 11. a pondělí 12. července 2004)
Asi čtyřletá holčička spí v sedle; táta, který jede vedle ní, ji zlehka přidržuje. Část diváků přijela auty, většina je jich na koních. Muži, ženy i děti se projíždějí po travnaté ploše za Erdenem. Někdo má na sobě džíny a bundu, mnozí jsou však oblečeni v tradičních délech, tu a tam je - vedle širáků a kšiltovek - vidět i špičatá mongolská čapka. Právě probíhá registrace pro závod jednoročků. Trať dlouhou jedenáct kilometrů na nich pojedou vesměs kluci mezi šesti a dvanácti lety, nebudou však chybět ani dívky a čtyřletí kluci. Konečně se první skupinky závodníků vydávají na cestu ke startu a policejní dodávka se za zvuků sirény snaží vyklidit trať. Ještě je čas, ale na jedné straně cílové rovinky už se začínají řadit pěší diváci a na druhé straně jezdci. Okamžik startu se blíží.
Nádam, největší mongolský svátek, který připomíná vyhlášení nezávislosti v roce 1921, jsme se rozhodli prožít nikoli v Ulánbátaru, nýbrž v Erdenu. Ukazuje se, že to nebyla špatná volba. Erden je okresní město, což v podmínkách mongolského venkova představuje jen pár desítek zděných budov. Úřad, pošta, kulturní dům, obchody, jídelny. Naprostou většinu obyvatel okresu představují pastevci, kteří kočují po stepi a žijí v jurtách. Tady bude nádam jistě poznamenán moderní dobou mnohem méně než v hlavním městě.
Policisté vyhánějí z trati poslední opozdilce a u cílové čáry se připravuje činovník s magnetofonem, do kterého bude diktovat pořadí jezdců. Gombo mi ještě stačí říct, že hlavní cenou je ruský motocykl Iž, když řady diváků zašumí. V dálce je vidět první jezdce, před kterými se řítí dva UAZy, div se na hrbech nesrazí. Jak se jezdci přibližují, začne se nad plání rozléhat povzbuzování. Kluci se snaží své jednoročky popohánět, jak to jen jde, nohama i bičíky, a cílem už projíždějí první jezdci. Skandování ještě sílí. Na jedenácti kilometrech se mezi 160 koňmi vytvořily dlouhé odstupy. Jeden z koní v první desítce jde těsně před cílem krokem, zdá se, že nedojde, ale nakonec se jeho jezdci přece jen nějak podaří ho dostrkat do cíle...
Nádam zahrnuje nejrůznější akce, včetně vyznamenávání zasloužilých pracovníků nebo defilé připomínající První máj, ale nejdůležitější jsou klání v tradičních mongolských disciplínách. Jde o závody koní (více závodů v různých kategoriích), zápas a lukostřelbu.
Další den a další závod. Tentokrát jeden kůň padl. Zatímco mu jeden z diváků přidržuje hlavu, jeho majitel nad ním pláče... Odcházíme se podívat na zápasy. "Ten v červené kazajce je slon," ukazuje Gombo na jednoho ze zápasníků, kteří s roztaženýma rukama a ve zvláštní šouravé chůzi napodobují svatební let orlů. Na hlavách mají špičaté čapky, oblečení jsou do kazajek s dlouhými rukávy, které jim odhalují hruď, do krátkých kožených kalhot a tradičních mongolských bot se zvednutými špičkami. Právě začal úvodní ceremoniál. Ptám se Gomba na detaily titulů zápasníků. "Sokol" okresu musí mít na kontě pět vítězství, "slon" sedm a "lev" osm či více. Zápasníci s nejvyššími, resp. nejdříve získanými tituly si vybírají soupeře. Mají tak celkem výhodu.
Začíná první zápas. "Rozhodčí" si berou od zápasníků jejich čapky a ti se do sebe vzápětí zaklesnou. Velmi rychle se jeden ze soupeřů ocitá na zádech, vítěz si bere svou čapku a v "orlím letu" udělá vítězné kolečko. Zápasů probíhá i několik současně, některé i velmi dlouho, takže přichází na řadu zvláštní postavení, které má souboj zrychlit.
Ještě lukostřelba. Jestliže však o zápas byl menší zájem než o závody koní, pak lukostřelba je zcela na okraji. Soutěžící by šlo spočítat na prstech a diváků je nanejvýš pár desítek. Znovu se tedy vracíme ke koním...
Měl bych co psát ještě hodně dlouho, ale dnes už to bohužel nestihnu... V Dobrém jitru jsem totiž neprozřetelně slíbil, že dnešní zápis bude na webu během dopoledne. Takže běžím za Frantou a Lubošem, kteří se moří s odesíláním fotografií a videí...