Na cestě mezi svatyněmi

Odjíždíme bez snídaně, máme v plánu zastavit se později někde po cestě. Netrvalo dlouho a zastavili jsme u důvěryhodného podniku s pepsikolou. Nejdřív jsme vyfotili vše, kam objektivy našich fotoaparátů dohlédly, a pak jsme se uvelebili v "trampolínách", které tady používají místo židlí.

Indické "trampolínové" posezení|foto: Hana Staňková

I když to tak asi původně nebylo myšleno, přinesli nám dahí - výtečný smetanový bílý jogurt, na který jsme se s vidinou typicky české snídaně mezi všemi těmi pálivými omáčkami, všichni doslova vrhli. Přitom se nám naskytla podívaná na obřad zapalování domácího oltáře v poličce na zdi nad barovým pultem hned vedle televize. I svá božstva vnímají Indové tak nějak přirozeně.

Domácí oltář|foto: Hana Staňková

Kromě nás nikdo nikam nespěchal, takže jsme měli spoustu času vyfotit si celou restauraci i s jejím stařičkým vousatým majitelem a poučit se, jak v reálu probíhá nefalšované zdobení indického náklaďáku. V Akole bychom měli být už dnes po poledni..

Majitel restarurace|foto: Hana Staňková

Malé a velké svatyně

Odhaduji, že někdy mezi desátou a jedenáctou se u cesty vynořil 32 m vysoký Lord Hanuman. Hanuman byl divoký vůdce nezkrotného opičího lidu, který pomohl Rámovi vysvobodit ze zajetí démona Rávany jeho ženu Sítu a také porazit tohoto stejného zlého démona v závěrečné bitvě. Od té doby je Hanuman uctíván jako jeden z hinduistických bohů.

Lord Hanuman|foto: Hana Staňková

Na informační tabuli v angličtině jsme se dočetli, že autorem této neobyčejně vysoké a barevné svatyně je Shree Tirupathi Balaji Sansthan. Socha byla vztyčena na 25 stop vysoké základně 7. prosince 2001 - dva roky potom, co byla zahájena její výroba. Její oči měří 68 cm na délku a 60 cm na šířku a jsou vyrobené ze skla.

Po čekání v krátké frontě, po průchodu turnikety a poté, co každý zájemce odložil boty na zde přítomnou hromadu, bylo dokonce možné do svatostánku nahlédnout.

Zákuskové katedrály

Náboženské objekty mají různé barvy i tvary|foto: Hana Staňková

Podobných svatyní jsme viděli po cestě už několik. Vypadají jako růžové dortíky se zelenou polevou a na první pohled Evropana se nevyhnete váhání, jestli se jedná o nějaký vtip, nebo je to myšleno vážně. Takhle přesně si totiž alespoň já se svými měřítky krásy představuji kýč a nikoli vznešené místo hodné bohů. A v tom je možná právě i ten rozdíl. Zatím co my se modlíme k našim bohům v neděli, ve svátečních šatech a ve vznešených katedrálách na míle vzdálené běžnému životu, tady jsou bohové každodenní součástí života. Lidé je uctívají skrz obrázky a barevné plastové sošky, které bych klidně přirovnala k našim sádrovým trpaslíkům do předzahrádek. Až na to, že tady úplně chybí vnitřní úšklebek, který u nás taková představa vyvolává. Neuctívají špatné napodobeniny, ale skrz ně velebí opravdové bohy.

Kaplička na rozcestí|foto: Hana Staňková

Kapličku ze skruží najdete na každé křižovatce, ve stínu pod košatými stromy nebo jen tak u cesty. Bohové a jejich příběhy tu žijí v míru vedle lidí a rozhodně není dobré si je rozhněvat! :-)