Na antisemitském filmu Žid Süss se podíleli i Češi
75 let starý nacistický film Žid Süss dnes v Německu jen tak neuvidíte. Může se tam promítat jenom za přísných podmínek. Snímek natočený na přání říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse sice vznikal hlavně ve studiích u Berlína, některé scény se ale točily i v Praze a ve filmu si zahráli i čeští židé. Režisér tvrdil, že účinkovali dobrovolně a za honorář, fakta ale potvrzují opak.
Už od prvních záběrů je divákovi jasné, že židé ve filmu nebudou za kladné hrdiny. Následujících 95 minut ukazuje příběh z 18. století. V hlavní roli žid Süss Oppenheimer, který jako věřitel württemberského vévody dovede obyvatelstvo Stuttgartu svými intrikami na pokraj občanské války. Oppenheimer sice byl skutečnou historickou postavou a film vznikl podle knihy spisovatele Liona Feuchtwangera, režisér ale Süssův život značně překrucuje.
Dvakrát dostala ve filmu prostor i Praha, přesněji řečeno tehdy vyhlášený barrandovský filmový ateliér, který dlouhodobě lákal německé štáby. Kvůli autenticitě chtěl mít režisér Veit Harlan ve filmu skutečné židy. Nejdřív je chtěl převézt z Polska do Německa, jednodušší ale bylo najít je v Praze. Při scénách modlitby v synagoze a příchodu židů do Stuttgartu se tak v ateliérových kulisách pohybovali opravdoví židé, podle filmových záběrů jich bylo odhadem něco přes stovku. Harlan se kvůli režírování nacistických filmů dostal po válce i před soud.
„U toho soudu v roce 1948 tvrdil, že jim poskytl možnost ukázat židovské náboženství, jak vypadá synagoga, jak židovské zvyky, přitom ten film je celý postaven na ideologii, že je nutné se židů zbavit,“ říká historik Petr Bednařík, který mapoval natáčení filmu Žid Süss v německých i českých zdrojích. Narazil ale jen na nepřímé odkazy, které ukazují, že židé se na filmu nepodíleli z vlastní vůle.
„Je velmi nepravděpodobné, že v roce 1940 by židé dostali zaplaceno za to, že se účastnili natáčení toho filmu. Je přitom dokázáno, že ani příslušníci wehrmachtu, kteří se účastnili masových scén, nedostali zaplaceno nic,“ dodává Bednařík.
Samotné nacistické nařízení, na základě kterého se židé měli účastnit natáčení filmu, v archivech není. Jediným pramenem jsou vzpomínky pražských židů z období těsně po válce, kteří si filmařské práce pamatovali. V samotném Německu je dnes Žid Süss mezi necelou padesátkou takříkajíc zakázaných filmů. Smí se sice promítat, ale jen při zvláštních příležitostech, pro vzdělávací účely, a jeho projekci vždycky musí doprovázet vysvětlující debata.