Muzikant Radek Brzobohatý
Ne, není to omyl. Radek Brzobohatý, který v těchto dnech tak nečekaně odešel, byl samozřejmě hlavní svou profesí hercem. Duší, ale i svou praktickou dovedností, byl ovšem rovněž muzikantem.
V oné přemíře článků, které zaplavily webové stránky i tištěná média ve chvíli, kdy dolehla zpráva o hercově smrti, byly snad vyjmenovány všechny dramatické úlohy, které Radek Brzobohatý v různých svých divadelních angažmá zastával. Těžko bychom hledali údaj o některé z rolí, který by nebyl zmíněn. Články, z nichž mnohé byly bleskově přepsány z narozeninové oslavnosti do podoby nekrologu, postihly rovněž vše o Brzobohatého filmografii.
A tak na našich archivních stránkách připomeňme onu celoživotní vášeň Radka Brzobohatého, o níž se v článcích mnoho nenapsalo. Tou vášní byla hudba. Věnoval se jí od útlého věku. Jako mnoho jiných dětí chodil do hudební školy, kde se učil na housle a také na basu. Na rozdíl od mnoha jiných dětí mu schopnost chopit se nástroje a zahrát zůstala do vysokého věku (o tom svědčí – mimo jiné – zvuková ukázka, kterou si na této stránce můžete poslechnout. Pochází z pořadu, který byl natočen v roce 1970.)
A byla to ostatně hudba, které Radka, ještě v dětském věku, přivedla k divadlu. Poprvé stál na jevišti v deseti letech s housličkami v ruce v Karafiátových Broučcích.
V rozhovoru, který vznikl před 5 lety, ve chvíli, kdy herec slavil 75. narozeniny, prohlásil: „Muzika se kolem mne, jako kolem každého děcka z Valaška, točila od narození. Tenkrát každý na něco hrál, vyrostlo tam hrozně moc vynikajících muzikantů. U mě to byly napřed housle, to je základ, tam se v dětských uších tvoří tón. Nebyl pak problém přejít na kytaru, na basu, na trubku. Nejraději hraju lidovky, na kterých jsem vyrostl a které jsem hrál v různých kapelách. Jsem rád, že se mi lásku k muzice podařilo přenést na syna Ondru.“
A na jiném místě, v jiném rozhovoru se Brzobohatý zmínil o jedné ze svých velmi oblíbených a neobyčejně úspěšných rolích, které ztvárnil na scéně Hudebního divadla Karlín.
„Oslovil mě Láďa Županič, který šéfoval Karlínskému divadlu a věděl, jak mám blízko k muzice a nedělá mi potíže ani zpívat. Nakonec z toho byl Řek Zorba. Považuji tu postavu za takové završení toho, co jsem na divadle dělal. Už když jsem někdy v šedesátých letech četl Kazantzakisův román, absolutně mě to vzalo. Je v tom hodně mé životní filozofie: co bylo, to bylo, teď je teď. V tom jsem byl i od táty vychovaný. Ta představení v Karlíně byla podivuhodná, cítil jsem, jak jdou diváci se mnou, ženské tam brečely. Po takovém představení si člověk pokaždé říká, že ten život měl smysl.“
