Mokřady v okolí Karáčí (středa 19. února 2003)

Na závěr našeho pobytu v Pákistánu jsme plánovali návštěvu mokřadů v okolí Karáčí. Právě z těchto míst pochází několik pozorování čápů. Na jejich prozkoumání nám však zůstaly pouhé dva dny. Po pondělním přeletu z mlhou a deštěm zahaleného Islamabádu se opět ocitáme ve vřelé péči místní pobočky WWF. Bez velkých formalit je okamžitě dohodnuta úterní návštěva významné lokality jezera Hleji. Příjemný doprovod nám obstarává Rahat Jableen, bioložka, která na tomto jezeře prováděla po mnoho let ornitologický výzkum. U jezera je Informační centrum WWF a malá zoologická zahrada. Poprvé vidíme místní krokodýly. Ačkoliv již neprší, extrémně silný vítr brání podrobnější prohlídce hladiny a okolních rákosin. Zaznamenáváme především početné volavky prostřední a kormorány malé. Toužebně vyhlížená jakana dlouhoocasá ani čáp černý se nám neukázali.

Krátká návštěva údolí řeky Indus (zde nazývané Sind) dosvědčuje tolikrát opakovaný postesk místních přírodovědců: Většina vody je odvedena sítí kanálů k zavlažování polí nebo zadržena přehradami. Dolní tok tak zdaleka nepřipomíná významnou řeku. Tím je ohroženo i přežití posledních několika stovek unikátních sladkovodních delfínů.

Po krátké návštěvě kanceláře WWF-P stíháme ještě v úterý v podvečer i přes dopravní špičku navštívit nově postavené Informační centrum WWF uprostřed mangrovových porostů západně od Karáčí. Velkorysý projekt slouží k rozsáhlé ekologické výuce včetně pěstování sazenic a výsadby mangrove v místech, kde byly porosty poškozeny nebo zničeny při získávání krmiva pro dobytek. Obnova tak citlivého ekosystému probíhá velmi obtížně. Ze 3 druhů mangrovových keřů prosperuje v současnosti jediný. Přesto jsou tyto porosty podle našich průvodců 17. nejrozsáhlejší na světě a největší vůbec, pokud hodnotíme pouze suché (aridní) oblasti s minimem atmosférických srážek! Neméně zajímavá byla návštěva přilehlé pláže, kde pravidelně kladou svá vejce mořské želvy. Aby se minimalizovaly ztráty způsobené psy, vránami i lidmi, vajíčka jsou odborně vyzvednuta z hloubky asi 1 metru a přemístěna do písku na oploceném pozemku pod malé klícky. Jak se želvičky klubou a vylézají, zůstávají chráněny, dokud je v podvečer lidé pracující na tomto projektu nevypustí přímo do moře. Ačkoli již hlavní sezóna líhnutí pominula (byla v listopadu a prosinci), i nyní je možné pozorovat želvičky z opožděně kladených snůšek. Některé z nich volí špatný směr a skončí svoji pouť k moři na opačné straně u speciální ochranné zídky, která lemuje pobřežní silnici. Stálá služba zajišťuje, aby byly včas objeveny, přemístěny do nádrže a nejbližší večer vypuštěny do moře. Průvodce se pochlubil, že dvě želvy již byly opatřeny satelitním vysílačem. Bohužel však fungoval jen 4 měsíce. Přesto získaná data byla cenná a naznačila, že některé samice mohou klást vejce i 3x ročně.

Na dnešek se přece jen podařilo zajistit naše povolení pro vstup do Balúčistánu - provincie sousedící s Íránem. Začíná nedaleko na západ od Karáčí. Rozsáhlá rovina posetá písečnými dunami porostlými akáciemi se po několika desítkách kilometrů postupně mění na velmi drsnou poušť s minimem vegetace. Po deštích v posledním týdnu jsou všude v depresích rozsáhlá jezera a louže. Přejíždíme několik řek, jejichž koryta jsou zcela suchá. Přehrady již po několik let nepropustí ani po deštích žádnou vodu do moře a koryta se zanášejí pískem. Asi po 170 km se na obzoru objevují hřebeny hor. Jejich pásy připomínají obrovské vzpříčené kry. Eroze vytvořila v nepevné sedimentované hornině velmi bizardní tvary. V některých místech jsou na svazích patrné hladké svahy. "Bahenní sopky," upozorňuje nás náš průvodce...

Ještě pár desítek kilometrů a jsme na mostě přes mohutnou proudící řeku, která barvou připomíná místní silný čaj s mlékem. Hingol. Okolo porost bujné břehové vegetace. Jak překvapivé v poušti. Ale jak dlouho? Průvodce nám ukazuje bílé čáry na skalách v soutěsce. I tady má být přehrada. WWF bojuje za záchranu národního parku. Podaří se?

Zkoušíme projet dunami blíže k moři. Auto zapadá. Dál jdeme pěšky. "Tady jsem před třemi lety vyplašil dva čápy černé," říká průvodce a ukazuje na protější zarostlý břeh za rozsáhlou písčinou. "A kousek dál k moři byli pozorováni další čápi."

V tuto chvíli vidíme pouze pár vzdálených kachen, volavku bílou a asi 20 přilétajících pelikánů bílých. Pozornost budí lezci bahenní soukající se ploutvemi na strmý břeh. Vracíme se k autu, které mezitím řidič s pomocníkem vyprostili, a jedeme po prašné cestě několik kilometrů proti proudu až k hlubokému bahnitému brodu. Velký tahač s přívěsem je zapadlý uprostřed řeky až po dveře kabiny. Tak tudy to určitě nepůjde!

"Hned za tímto hřebenem je ta hrobka," říká průvodce a ukazuje na protější stranu. Již v autě nám vyprávěl, že touto cestou putuje k hrobce každoročně v březnu velké množství poutníků z Indie.

Během dvou dnů jsme najeli téměř přesně 1000 km a navštívili hlavní mokřadní lokality, na nichž se černí čápi občas zastavují. Jak je známe, nejedná se ani v jednom případě o vlastní zimoviště. Pokud nějaká v Pákistánu jsou, mohou být spíše okolo dolního toku Indu. Ale vzhledem k intenzitě lovu všech ptáků v blízkosti vod, nejen kachen, žádnou velkou šanci jim tu nedáváme.