Moja by se měla přestěhovat do Limbe!
Před pár dny, hned po našem příjezdu do Limbe Wildlife Centre, nám Simone de Vries předala dvě složky: v té slabší byly vyplněné dotazníky a v té silnější dětské dopisy adresované na Czech Radio, The Revealed, záhadnou postavu jménem Miralan Bobeho či na všechny tři subjekty zároveň. Byly to ohlasy na knížku gorilích pohádek, kterou jsme pro kamerunské děti před půl rokem připravili v rámci projektu Odhalení a kterou distribuovalo LWC. Naším cílem bylo ukázat místním školákům krásu goril i význam tropického pralesa - a koneckonců jim také dát hezký dárek...
Už loni jsme byli zvědaví, jak bude distribuce knížky probíhat a hlavně jak budou pohádky na kamerunské děti zabírat, a proto jsme se v listopadu rozjeli do Kamerunu. Tady je pár zápisků z té doby:
"Cela ta situace je pro nas nesrozumitelna," stálo v sms z Prahy. No, to pro nás taky ... Problém spočíval v tom, že přišel mail, ve kterém byla neuvěřitelná suma za dopravu knih z Doualy do Limbe (vyšší než z Prahy do Doualy), a hlavně zlověstně znějící řádek o výpočtu cla. Rozhodli jsme se (vy)řešit to přímo v Douale, takže následovalo půldruhé hodiny cesty autem, pak dvě hodiny čekání na kompetentní osobu a nakonec půl hodiny vysvětlování. Naše Gorilla Stories se během něj staly z komerčního produktu školními učebnicemi a z celní sazby 52 % se dostaly do 2,5 %. Dost dobré, ale pořád jsou v kontejnerech na lodi, kterou ještě ani nezačali vykládat, a dají se čekat ještě další problémy. V Praze to moc dobře vědí. Když jsme se vraceli do Limbe, přišla další sms: "Nejsou cesty moc rozbahnene?" To je naštěstí jediná potíž, která nemůže nastat. Z Doualy do Limbe vede asfaltka. Paní ředitelka Matute oblečená v lila kostýmku vystoupila před školou ze své postarší corolly. Když se jí podpatky lodiček zabořily do hlíny, široce se usmála. V tom okamžiku mi připomněla Whoopi Goldberg. V ředitelně se pak rozpovídala o své škole, GSS (=Goverment Secondary School) Bonadikombo. Limit žáků na třídu je šedesát, ale rodiče ji prý vždycky nakonec uprosí, aby přijala další děti, takže ve třídě jich pak má kolem pětašedesáti. "Že tu není elektřina, prosím," zlobila se paní Matute, "ale že tu pro 400 žáků nepostavili jediný záchod, to je VELKÝ PROBLÉM." Po zvonění (jeden z žáků zatloukl železnou tyčí do starého disku z náklaďáku), nás pak provedla všemi třídami, v každé ukázala naši knížku a pohovořila o ní. Jak se hned na začátku ukázalo, myslela si, že se bude prodávat. Když jsme to uvedli na pravou míru, celá se rozsvítila: "REALLY?!? GREAT!!!" Vážně celá Whoopi Goldberg.
"Batoke Highschool, Glenn is teaching," stojí v našem itineráři na dnešní odpoledne. Glenn je zaměstnanec LWC - dílem ošetřovatel goril, dílem učitel ekologické výchovy. Dnes má hodinu v Batoke a účastnit se jí budou dvě třídy - celkem zhruba 140 žáků. Na začátku Glenn vysvětluje rozdíly mezi opicemi a lidoopy. Neustále přitom využívá aktivitu žáků a z učení se postupně stává show. Když čte pohádky, každou chvíli četbu přeruší a něco dětem dovysvětlí, pak si některé z nich zavolá a společně předvádějí, jak si gorily čistí srst, jak se ozývají nebo jak žerou. Nevím, jestli postupuje podle metodického pokynu, který k naší knížce připravila Simone de Vries, ale je to zábavné a funguje to.
Ale zpátky k dotazníkům a dopisům, které jsme dostali před pár dny a které dokumentují, jak se knížka gorilích pohádek tady v Kamerunu ujala. Samozřejmě jsem hodně zvědav, co se z nich dozvíme, a současně mám trochu strach. V jednom dopise, do kterého jsme se náhodně podívali, nějaká holčička píše, že se denně modlí, abychom napsali ještě další knížku gorilích pohádek, a v jiném stojí, že Moja by se měla z té příšerné Prahy přestěhovat do LWC...
A odkudže ty dětské dopisy jsou? Samozřejmě ze školy, kterou vede paní Matute.