Moja a strašidlo
Sluníčko dávno zapadlo, večeře byla snědená a Moja měla probranou srst. Směla si ještě chvíli hrát, ale že už bylo hodně pozdě večer, hlavička jí začala klesat a musela se moc a moc snažit, aby nahlas nezívla. To by šupajdila do postýlky a žádné přemlouvání by nepomohlo. Jenže takovému zívnutí, které se střádalo celý den, se dlouho vzdorovat nedá.
"Uáá-a-ch," vyletělo z Moji.
"Tak pojď, jdeme spát, Mojo," řekla máma Kijiva jako by zrovna na to zívnutí čekala. "Už jsi unavená. A zítra je taky den."
"Kdepak, mami," zkusila ztěžklým hlasem přece jen trochu odmlouvat Moja. "Nejsem unavená. Ani trochu."
"To vidím. Honem do postýlky!" Moja neochotně poslechla.
"A mami, co budeme dělat zítra?" špitla, když už přitisknutá k mámě ležela v pelíšku. Kijivu jí začala potichounku povídat, jak ráno vstanou, proberou si srst, nasnídají se a pak půjdou ven a co všechno tam venku podniknou. Ale to už Moja usínala a do mámina povídání se jí začínaly vplétat sny. A najednou...
"Kralrá-lrá-krláááuu-uííííí-uíííí- krláááuu!" Zvenku se ozval strašlivý hlas. Moja byla v tu ránu vzhůru. Posadila se, oči vykulené strachem.
"Mamííí!" Ten hlas určitě patří Zamfarovi! A jde si pro Moju!
Zamfara je to nejpříšernější strašidlo, kterého se bojí i nejsilnější gorily v pralesích. Moje o něm vyprávěla teta Šinda. Nevěděla jistě, jestli Zamfara také plive oheň, ale nepochybovala o tom, že je zlý, zákeřný a krutý.
"Mamííí!" Moja už skrze slzičky viděla, jak se po ní Zamfara natahuje svýma dlouhýma rukama s ostrými drápy a cení na ni zuby, ve kterých má jed.
"Mojo, no tak. Copak s tebou je?" Když Kijivu viděla, že ji Moja vůbec nevnímá, lehounce s ní zatřásla: "Neboj se, Mojo, to byl jenom zlý sen. Tady jsi v bezpečí."
Moja se na ni konečně podívala. "Tak neboj. Chyť se mě a spinkej." Hladila ji a utěšovala a Moja pomalu přestávala vzlykat až konečně usnula.
Měla však zlé sny. Převalovala se a kopala a mávala rukama a také občas zavzlykala, to podle toho, co se v jejích snech dělo. Zamfara v pralese honil šimpanze, pak i gorilí děti a najednou se ocitl v zoo a mířil k pavilonu. "Kralrá-krláááuu-uííííí-uíííí-uíííí-krláááuu!"
Moja se uprostřed noci ocitla ze sna ve skutečnosti. Hlas byl docela blizoučko a Moja v sešeřelém pavilonu uviděla Zamfarův stín. Plížil k ní a k rodičům. Všechny je pokouše a roztrhá!
"Pomóóóc! Mamííí! Tatííí! Pomóóóc!" Kijiva se s trhnutím probudila.
"Copak zas je, Mojo?" pohladila ji.
"Zamfara! Jde si pro nás! Mamííí, mamííí!"
"Ale no tak, říkala jsem ti, že tady se bát nemusíš."
"Ne, je tady. Zamfara je tu! Pomoc!"
"Copak se děje?" Vyděšená Moja probudila i Richarda.
"Tatí, Zamfara! Je tady!"
"Kde? Jestli se něco pohne, popadnu to a o špalky rozmlátím na kaši," vykřikl Richard a pak tišeji dodal. "Ukaž, Mojo, kde je?" Moja se podívala do místa, kde před okamžikem viděla Zamfarův stín, ale teď tam nic nebylo.
"Asi se ti něco zdálo, Mojo," přivinula k sobě svou holčičku Kijiva a utěšovala ji dokud zas neusnula.
"Tak copak se to tady v noci dělo?" zeptala se ráno Moji babička Kamba, když ji po snídani zastihla o samotě, celou zachmuřenou.
Moja jí všechno vypověděla. "Zamfara tu určitě byl! Včera se lekl táty, ale já vím, že se vrátí," řekla nakonec.
"Ale jdi, Mojo," uklidňovala ji Kamba. "Zamfara je jenom povídačka, kterou Šinda slyšela kdoví kde. Já jsem v pralese vyrůstala a ani rodiče, ani strýčkové a tety mi nikdy o žádném Zamfarovi nic neříkali."
"To je možné, babičko, ale já ho slyšela a taky viděla," nedala se Moja.
"Slyšela jsi ošklivý hlas. Jsme v zoo a hlasů je tu spousta, krásných i strašidelných. A viděla jsi jen stín. Víš čí byl? Podívej se na Šindu. Ještě je celá pobledlá. V noci šla potají mlsat, a když tvůj táta vykřikl, že jak se něco pohne, rozmlátí to na kaši, strašně se vylekala," zasmála se Kamba.
"Chichi," zasmála se i Moja. "Takže Zamfara nepřijde?"
"Kdepak. Zamfara není a tebe vyděsil jen tvůj vlastní strach, Mojo," řekla Kamba. "Víš, strach je užitečná věc, protože ve světě číhá mnoho nebezpečí. Ale když jsi s námi, nemusíš se ničeho bát."
