Místopis srdce Dagmar Hubené

Vzpomínkou na Dagmar Hubenou otevíráme rozhlasový zvukový archiv na poněkud jiném místě, nežli tomu bývalo dosud zvykem. Zatímco v převažující části našich návratů do rozhlasové historie jsme připomínali povětšinou slavné osobnosti českého herectví, popřípadě hlasy známých spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, anebo tzv. „rozhlasové otce zakladatele“, dnes nahlédneme jakoby na druhou stranu mikrofonu, abych to vyjádřil s nádechem nadsázky. Na oné druhé straně mikrofonu bývají ti, kteří mají na vzniku pořadu sice zásadní podíl, protože v jejich hlavě celý nápad vznikl, kteří však zůstávají pro posluchače povětšinou skryti. Nanejvýš jejich jméno zazní v závěrečném výčtu osob, jež se na přípravě podílely.

Redaktoři pořadů v dřívějších dobách nevystupovali často před mikrofon a jejich hlas tedy téměř nikdo nezná. Přesto jsou však v rozhlasové historii výjimky, přesto najdeme několik dramaturgů a redaktorů, kteří si vlastní pořady zpravidla rádi a především citlivě a zasvěceně uváděli. Mezi tyto výjimky patřila věrná, pečlivá a dlouholetá pracovnice literární redakce. V úvodu k pořadu Místopis srdce si můžeme připomenout její hlas.

Není to zcela typické, ale v tomto případě je to na místě. Redaktorku Dagmar Hubenou tu připomínáme ukázkami z mnoha pořadů, které připravila a v nichž vystupovali známí herci; představím ji však úryvky z úvodů k pořadům, které sama napsala a přečetla. Pokusím se tak dokázat, že i úvod pořadu, tato nenápadná a často podceňovaná součást celku, se může – v rukou invenčního redaktora – stát brilantní miniaturou, kterou je radost poslouchat. Místopis srdce Jaroslava Seiferta uváděla Dagmar Hubená o Vánocích roku 1968.

Místopis srdce začala Dagmar Hubená připravovat na začátku roku 1968 a založila ho na jednoduché, ale působivé myšlence. Přivedla k mikrofonu značný počet významných literátů a výtvarníků a položila jim jedinou otázku – kde leží krajina vašeho srdce. Ona vyznání, která umělci posluchačům s velkou měrou důvěrnosti sdělovali, nabývala v průběhu onoho dramatického roku na upřímném a neokázalém vlasteneckém patosu. Získala pak další a hlubší dimenzi po srpnu onoho roku, tedy po okupaci naší země, kdy tvůrci ve svých vyznáních vyjadřovali svůj vztah k hodnotám domova a potažmo svobody. Dagmar Hubená přivedla k mikrofonu mnoho hostů, z nichž řadě bylo v pozdějších letech zakázáno veřejně působit. Následující úvod k pořadu doprovodíme alespoň krátkým úryvkem vyznání vůči městu Praze, jež na sklonku onoho roku 68 vyjádřila Jindřiška Smetanová.

„Takových lidí není málo, ale není jich ani mnoho. Dagmar Hubená v životě nepracovala nikde jinde než v rozhlase,“ dočítáme se o Dagmar v publikaci 99 významných uměleckých osobností rozhlasu. A budeme-li z jejího medailonu v této knize citovat dál, dozvíme se ledacos o jejím životě. „Po maturitě na Drtinově reformovaném reálném gymnáziu v Praze v roce 1945 a po absolvování Vysoké školy politické a sociální (obor novinářství) v roce 1949 nastoupila do Čs. rozhlasu a pracovala v něm až do odchodu do důchodu v roce 1985. Začínala, jak se říká, od píky. Nejdříve pracovala ve zpravodajské směně a připravovala zprávy. Když nastoupila, řekl jí František Gel: ,Tady se dá dělat dobré řemeslo, dobré umělecké řemeslo a dobré umění.‘ Lákala ji samozřejmě ta třetí Gelova ,kategorie‘.“

„Léta tovaryšská prožila v redakci Zrcadla kultury jako redaktorka a recenzentka. Různé recenze, zejména z literární a výtvarné oblasti, psala pak celý život. Hluboký a trvalý zájem o výtvarné umění, které se stalo druhým důležitým ohniskem její celoživotní orientace, ji přivedl již na konci 50. let k pravidelné mnohaleté spolupráci s kulturní rubrikou deníku Práce. Roku 1964 jí vyšla čtenářsky velmi úspěšná uměleckohistorická kniha Galerie, která mapovala bohatství výtvarných děl, deponovaných v českých galeriích.“ V roce 1960 se jí splnil sen, když nastoupila jako redaktorka do literární redakce. V té prožila 25 let a po odchodu do důchodu s ní ještě spolupracovala externě jako autorka literárních pásem a dramatizací.

(Pozn.: Pokud by někdo ze čtenářů této webové stránky či z posluchačů rozhlasu měl fotografii redaktorky Dagmar Hubené, byli bychom mu vděčni, kdyby ji mohl – v kopii – nabídnout archivu Českého rozhlasu.)