Mazání nahrávek

Mazací pec pro mazání pásků do šíře 2 palců

Vzdor obecnému mínění, že se nahrávky mazaly především z ideologických důvodů, se v celé historii existence zvukových záznamů stal nejčastějším motivem mazání nahrávek nedostatek skladovacích prostor. Magnetická média byla – ve srovnání s dnešními digitálními – objemná.

Jakkoli mazání a nové využívání nosičů přicházelo v úvahu až s nástupem magnetického záznamu, k likvidaci nahrávek docházelo přirozeně i v dobách předchozích. Voskové fólie se ničily jedním přehráním, fólie však bylo možné zničit pouze tím, že se vyhodily. Díky tomu, že řada fólií, později i dalších záznamových materiálů, byla z nařízení politických orgánů převedena to jiných, mimorozhlasových fondů, archivů jiných institucí, podařilo se tak paradoxně mnoho nahrávek zachránit.

Motivy mazání nahrávek

Nejčastější důvody mazání nahrávek byly v celém historickém období dva – nedostatek prostoru pro skladování a nedostatek finančních prostředků. Druhý fakt limitoval možnost získávat další záznamový materiál, který se nakupoval zpravidla v zahraničí (Československý rozhlas odebíral výhradně magnetofonové pásy značky BASF, které se vyráběly v někdejším NSR, platily se tedy ve valutách). Oba důvody vytvářely nezbytnost využívat materiál vícenásobně.
Necháme-li stranou ony dva hlavní důvody, pro které se mazalo pravidelně a převážně (i když ne bezvýhradně) nezáludně, dospíváme k mazání, které bylo podmíněno ideologicky, které mělo z nejrůznějších důvodů a pohnutek za cíl likvidovat nejen nahrávky – ale především mazat stopy.

Mazání stop

Tak jak jsou dějiny našeho státu v průběhu 20. století prodchnuty proměnami a zvraty, které po sobě následovaly s periodicitou téměř neochvějně dvacetiletou, jen s malým časovým posunem můžeme tyto dějinné kotrmelce sledovat i na příkladě periodicky se navracejícího mazání stop v rozhlasovém archivu.
Za dob německé okupace se mazaly (či likvidovaly – jak jsem si řekli, tehdejší nahrávacích média vyžadovala fyzickou likvidaci) záznamy hlasů, jež před válkou brojily proti nebezpečí fašismu. Zachováno zůstalo věru jen málo tzv. „Okének“, jež měla ve druhé polovině 30. let (přesně řečeno v roce 1938) sloužit národnímu sebeuvědomění a jež kolem sebe soustředila myšlenkovou elitu tehdejšího, stále ještě do značné míry demokratického rozhlasu. Jak prohlásil František Kamil Zeman ve svých vzpomínkách: „…opatrnická politika Karešova programového vedení rozhlasu i toto naše Okénko zatáhla železnou žaluzií kolaborantské ustrašenosti a německý režim je konečně nahradil tzv. ,politickými a časovými úvahami‘, ve kterých nastoupili jako ochotní spolupracovníci Němců někteří z prvních lidí Protektorátu.“
Po válce se naopak začaly houfně likvidovat zvukové doklady působení těchto lidí „Protektorátu“. Například z tzv. pronacistických skečů, které se vysílaly od roku 1941, se zachoval jen zlomek. Na druhou stranu i tento zlomek stačil k tomu, aby se proti řadě českých umělců, kteří byli leckdy tlakem okolností donuceni v několika potupných pořadech vystupovat, rozmohla nenávistná kampaň. Nejznámějším případem tohoto druhu je nepochybně příběh Vlasty Buriana.
(To nic nemění na faktu, že mezi řadou tehdy vystupujících pracovníků byli mnohdy skutečně snaživí kolaboranti.)

Elektromagnetická mazačka čtvrtpalcových pásků

Samostatnou kapitolu pak tvoří mazání, k němuž docházelo opět na přelomu různých dějinných etap – nejsilnější bylo koncem 50. let a pak pochopitelně po roce 1968, v celém období normalizace. O tom však jindy.