Masarykovy ženevské stopy: Rozhovory ve stínu Mont Blancu

24. červen 2015

Koncem roku 1914 opustil Masaryk hranice monarchie. Na jak dlouho v tu chvíli netušil ani on sám. Zamířil nejprve do italské metropole. A z Říma se pak na počátku roku 1915 přesunuje do „Říma protestanského“- Ženevy. Na ostrůvku míru mezi válčícími zeměmi, kam se stahují novináři, vědci, umělci, ale i politici a agenti ze všech koutů Evropy, stráví Masaryk jarní a letní měsíce druhého válečného roku.

Ve městě, ze kterého je nádherný výhled na majestátní hory, se to hemží nejenom zajímavými lidmi, ale pochopitelně i informacemi. K sehnání jsou také různorodé tiskoviny. „Poskytovalo (město, pozn. red.) mi všechny a hlavně nepřátelské listy a celou německou a rakouskou publicistiku, zvláště politickou a vojenskou, a rozumí se, že jsme dostávali také náš tisk. To byla pro nás velká výhoda; stopovali jsme podle denního tisku vývoj věcí doma a v celém Rakousku, byla to v boji proti rakouské a maďarské propagandě zbraň neocenitelná“, poznamenává si k tomu Masaryk.

Co svede šikovný truhlář

Tomáš Garrigue Masaryk

Od samého počátku je budoucímu prezidentu k ruce Lev Sychrava, vůbec první český politický exulant, který nelenil a monarchii opustil už necelé dva měsíce po vypuknutí války. Ve Švýcarsku pak pomáhal konsolidovat tamní české kolonie a byl i významnou zpravodajskou spojkou. Informace, které získával nejenom z Prahy, ale i z Vídně, kde operovalo duo Machar – Kovanda, předával úspěšně dál spřízněným duším z řad Dohody. Přeprava informací byla vůbec kapitola sama pro sebe: „Dělaly a vynalézaly se rozličné předměty, do nichž se listy (šifrované i nešifrované) uschovávaly. Měli jsme například dovedného truhláře, který nám dělal takové kufry a bedny, že se v jejich postranních stěnách mohl umístit rozličný počet novin, psaní a tak dále a policie nám při vší bdělosti nic nenašla.“ Vzpomínal v roce 1925 Masaryk.

Čech debatuje, Jihoslovan jedná

Edward Grey, britský ministr zahraničních věcí, rok 1914

V Ženevě také Masaryka opakovaně navštěvuje Edvard Beneš. Informuje ho o dění doma a společně (i se Sychravou) promýšlejí následující strategii. Hlavním tématem rozhovorů, probíhajících tradičně během procházek po Quai des Bergues a Quai du Mont-Blanc, je veřejné protirakouské vystoupení. Na tom, že je nezbytně nutné, se všichni shodnou. Otázkou zůstává, kdy s ním vyrukovat. Masaryk prosazuje rázný postup. Chce, aby se vystoupilo „veřejně a revolučně za každou cenu. Jinak válku prohrajeme bez jakéhokoliv úspěchu pro naši národní věc“. Beneš váhá. Nakonec se nechá přesvědčit, ale svůj souhlas podmiňuje souhlasem domácího odboje. Doslova obalen protirakouskými tiskovinami a tajnými zprávami (ukrytými mimo podšívek oděvu i do podpatků bot) se pro něj vydává do Prahy. O zplnomocnění Masaryka veřejně vystoupit proti Rakousku-Uhersku jménem jednotného odboje se rokuje celý měsíc. Během té doby předběhnou Čechy Jihoslované. Otálením rozladěný Masaryk se vydává do Londýna, aby seznámil ministra zahraničí Edwarda Greye s memorandem „Independent Bohemia – Nezávislé Čechy“.

Domácího posvěcení se budoucí prezident nakonec dočká:„Souhlas byl nerad, ale přeci dán.“ Jenže už koncem května je zatčen Karel Kramář a starosta Sokola Scheiner. Beneš z obav před perzekucemi znejistí a souhlas v červnu odvolá. Na to už Masaryk nedbá, o vystoupení je pevně rozhodnut. Jasno má i v načasování: pětisté výročí upálení mistra Jana Husa 6. července 1915 skýtá skvělou záminku.

autor: Iva-Hedvika Zýková
Spustit audio