Marta Dittrichová patřila k několika Židům, kteří mohli za holocaustu absolvovat prestižní Obchodní akademii Tomáše Bati pro zahraniční obchod ve Zlíně
Na oslavy šabatu a židovských svátků pravidelně do Židovské liberální unie v Praze chodí paní Marta Dittrichová – pamětnice krásných i tragických dob Židů v Československu. Narodila se v roce 1923 v obci Rajnochovice v Hostýnských vrších, kde její předkové měli velké řeznictví a statek.
Krásná a vždy upravená paní Marta Dittrichová se významných židovských akcí zúčastňuje pravidelně.
„Pro mě jako osobu, která je tak stará, je to doping, když se dostanete mezi lidi, mezi kultivované lidi.“
Marta Dittrichová v letech 1938 až 1942 studovala ve Zlíně Obchodní akademii Tomáše Bati pro zahraniční obchod, o které říká, že ji připravila do života.
„Když jsem začala navštěvovat Obchodní akademii, tak po půl roce 15. března 1939 přišli Němci a začala okupace. Samozřejmě podle norimberských zákonů jsem byla Židovka a chtěli mě ze školy vyloučit. Jenomže to byla soukromá Baťova škola, a pan Baťa to nedovolil. Nakonec se, nevím jakým způsobem, dohodl s Němci, že v každé třídě mohl být jenom jeden Žid. A tak jsem školu mohla dokončit.“
Ale další represe nacistického režimu se jí už dotkly.
„Jako Židovka jsem se musela každé první úterý v měsíci hlásit na gestapo. Dovedete si představit, jaké to bylo. Byl tam nějaký pan Raschka a za tajemníka měl Vídeňáka, který se jmenoval Hans Suparitsch. Když jsem tam šla poprvé, byla jsem roztřesená, a právě ten pan Suparitsch, když mě uváděl k Raškovi, to bral v legraci a říkal mi: Keine Angst, Rose-Marie (i když jsem se jmenovala Marta), aby mě trošku rozptýlil. Raška byl velice úřední a nepříjemný a nařídil: Nikam nesmíte chodit, nikam se studenty. Jen mi dovolil jezdit do Rajnochovic, ale nesměla jsem do kina, do divadla, před tím jsme chodila na čaje o páté, ani tam už jsem nemohla. Jen do Rajnochovic jsem mohla a vždy jsme musela přinést lístek, kdy jsem tam byla a napsat, s kým jsem se stýkala. Také se na mě chodil ptát do školy, jestli nechodím za školu.“
Odmaturovala v roce 1942, ale kvůli svému židovskému původu těžko hledala práci. Nakonec uspěla v Moravském agrárním družstvu. Nad její rodinou se však začala stahovat mračna.
„V říjnu dostala moje rodina – maminka, dědeček a strýc – předvolání k registraci do transportu, protože tehdy už odcházely židovské transporty. Nevědělo se kam, ani co se bude dít. Pak v roce 1942 o Vánocích dostali předvolání do transportu na 17. ledna 1943.“
Po celou válku neměla Marta o osudu svých příbuzných žádné zprávy. Teprve po válce se dozvěděla, že všichni zahynuli. Celkem za oběť holocaustu padlo dvacet devět členů její rodiny včetně maminky, strýce a dědečka.