Markéta Jahodová

Vystudovala obor herectví na DAMU v ročníku Františka Salzera, Václava Vosky a Vlasty Fabianové. V posledním ročníku dostala nabídku na místo režisérky v brněnském rozhlasovém studiu. Od dětství byla náruživou posluchačkou rozhlasu, v její rodině to ostatně patřilo k běžné potřebě, a tak nabídku přijala. Po nástupu v roce 1973 prošla celou řadou rozhlasových žánrů - od krajové publicistiky přes dokumenty a pásma, moderování pořadu Na nedělní vlně Brna až k režii rozhlasových her - např. J. Knitlová Hodina mezi psem a andulkou, J. Feifalik Tříkrálová hra z Rosic, fragment hry J. Kainara Širín, vlastních pořadů - O pěsničce z prúdu zrozenéj (s hudbou J. Pavlici) a pohádek Zvonová panna a O kouzelném peříčku. Její pohádka Pec pro štěstí v režii J. Bergra získala roku 1983 první cenu na festivalu Prix Bohemia Radio. Jako autorka a režisérka se podílela na tvorbě pořadu Domino (spolupracovala s redaktorem J. Veselým). Několik let vedla dětský rozhlasový soubor působící při brněnském studiu.

V roce 1988 přešla do Prahy, do oddělení slovesné realizace. Zde se roku 1997 stala zástupkyní šéfrežiséra a posléze šéfrežisérkou. Od roku 2003 je režisérkou stanice ČRo 3 - Vltava. Podílela se na proměnách její tváře, spolupracovala na grafice stanice, na jejím hlasatelském profilu, na vytváření autoanoncí (spolu s M. Duškovou získala čestné uznání PBR 2006 za autoanonci Český rozhlas D-dur), režírovala mnoho náročných programových cyklů a akcí, jako např. Rok v dopisech, Francouzský rok, Italský rok, Shakespearovy sonety, Divadlo svět. Vyzkoušela si snad všechny obory - od publicistiky přes zpravodajství, pásma poezie až po režii živého vysílání. Autorka Roku v dopisech (2006) B. Janečková uvádí, že nebylo v jejích silách stihnout natáčení s herci pro 365 pořadů (za tento projekt získala Janečková Výroční cenu Nadace ČLF, texty vyšly knižně 2007), potřebovala také ještě další uši, které by pořady posuzovaly, a tak již od začátku jí začala pomáhat režisérka M. Jahodová, která natočila většinu dopisů s herci (využívala i příležitostí, kdy s nimi točí hry). V roce 2006 přišla M. Jahodová s nápadem přímého přenosu koncertu věnovaného obětem teroristického útoku a xenofobie k výročí 11. září 2001 Do výšky volím pád. Této skutečně velkolepé akce v sále ČNB, jejíž režie se M. J. zhostila, se zúčastnila řada osobností veřejného a kulturního života.

Inspiračním vzorem pro dráhu režisérky jí byli starší kolegové - J. Horčička, J. Henke, J. Melč a A. Adamcová. Od brněnských začátků do současnosti natočila ke stovce rozhlasových her, z nichž k nejvýznamnějším patří: O. Wilde Vějíř lady Windermerové (2002, vítězná hra ankety Neviditelný herec), W. Shakespeare Zkrocení zlé ženy (2000), Hamlet a Bouře (2001), Richard II. (2003), Konec dobrý, všechno dobré (2004), Othello (2005), Romeo a Julie (2006). O její režii Bouře napsal I. Matějka: "'Ostrov je plný melodických zvuků. Potěší sluch, však neublíží, neboj' - v těchto slovech našla režisérka klíč k rozhlasovému zpracování Bouře. Posluchač inscenace neměl vůbec dojem, že je ochuzen o nějaký vjem, v tomto případě vizuální. Absenci této stránky dokázala nahradit barvitá koláž zvuků, která probouzela fantazii člověka u přijímače. (...) Obsazení, které režisérka zvolila, bylo ideální, dominoval mu Prospero B. Rösnera, Ariel F. Blažka a Miranda A. Elsnerové." M. Jahodová nabídla poslední umělecký úkol svému spolužáku z DAMU Rösnerovi v titulní roli Othela. "Jsem ráda, že jsme se rozhodli s natáčením počkat (probíhalo v listopadu 2005). I přes vyčerpávající léčbu byl Boris optimistický, energický, k práci přistupoval s nadšením." Za oba uvedené výkony v shakespearovských rolích získal B. Rösner in memoriam Zvláštní uznání na PBR 2006.

K osobním charakteristickým rysům M. Jahodové patří přátelskost a empatie, což se ovšem významně projevuje i v profesní sféře. Za prvotní úkol režiséra v pracovním týmu považuje vytvoření podmínek pro uvolněnou tvorbu, vědomí sounáležitosti a vzájemnou úctu všech zúčastněných. Pokládá se za "člověka sluchu", za výrazně auditivní typ a svou vlastní představivost se snaží využívat k tomu, aby zvukovým signálem vyvolala obrazovou představu u posluchače. Má blízký vztah k hudbě a ve své režijní práci od počátku akcentuje hudební složku inscenací. Mnohé texty k natáčení si vybírá právě pro jejich hudební zázemí. Příkladem mohou být hry: M. Cvetajevová Klikaté uličky (1996, hudba a zpěv J. Koubková), A. a V. Mrštíkové Rok na vsi (1997) a Maryša (2002), hudbu k oběma složil J. Pavlica, J. Kopecký Komedie o hvězdě (1999, hudba M. Jelínek), J. Zeyer Radúz a Mahulena (1998, původní scénická hudba J. Suka). Tato posledně uvedená inscenace M. Jahodové získala v roce 1999 Cenu Nadace ČLF. Plastické spojení zvuku a hudby využila i při realizaci rozsáhlých seriálů: D. S. Merežkovskij Leonardo da Vinci (1997), R. Graves Já, Claudius (1999), v obou seriálech v hlavní roli s vynikajícím V. Preissem, B. Prus Faraon (2003), E. Hostovský Půlnoční pacient (2006). Mezi její nejúspěšnější režie dramatizací lze zařadit i smělý projekt J. Poura, 20dílnou adaptaci románu K. Schulze Kámen a bolest V zahradách medicejských (1994). Jednu z posledních dramatizací, E. E. Schmitta Oskara a Růžovou paní (2007, překlad a dramatizace M. Lázňovský, dramaturg H. Pekárek) označil kritik P. Pavlovský za mimořádný zážitek: "Obdivuji emocionální sílu všech tvůrců, kteří toto zvukové dílo vytvořili. I pouhé psaní o něm v nedaleké vzpomínce je citově vyčerpávající." Podíl na úspěchu této inscenace má i herecké obsazení (V. Kubánková, dětský partner Tobiáš Vacek).

Rozhlasové vyjádření režisérky spojuje kvalitu slova, hudby a zvuku v novou, emotivní a významovou kvalitu celkového vyznění díla. A sepětí příběhu s hudbou je také jednou z příčin, proč často točí hry I. Hurníka, např. Úžasné období hudební historie (1999). M. Jahodová dbá na výchovu mladých rozhlasových interpretů, některé z nich, např. L. Krobotovou, A. Elsnerovou, Z. Kajnarovou, F. Blažka, J. Dolanského, L. Pernetovou do rozhlasu přivedla právě ona. Díky vlastní herecké průpravě jim může poskytnout nejednu cennou radu či praktický návod. Radou i praktickým činem pomáhá také režisérům, kteří před mikrofonem začínají, a to např. na akcích SRT (jehož je zakládající členkou) Bilance a Report či na různých dílnách a tvůrčích setkáních. Spolupracuje s mladými adepty režie v cyklu Hry nové generace i s režiséry, kteří nemají rozhlasovou zkušenost. Vyzkoušela si i režii divadelní. V brněnské poetické vinárně nastudovala se Z. Herfortovou Poému bez hrdiny Anny Achmatovové (1989) a ve zlínském divadle svou vlastní pohádku O kouzelném peříčku (1991).