Máme i my svou národní květinu?
Možná jste už o tom někdy četli, možná, že jste si toho všimli: každý stát v USA má svoji státní květinu, jak si ji vybral na začátku minulého století. Také v Kanadě a ve Švédsku má svůj květinový symbol každá provincie. Jaký to má smysl?
Už ve školních lavicích jsme se učili, že všechen život na Zemi závisí na rostlinách. Pokud nejsme úplní ignoranti, setkáváme se s touto skutečností dnes a denně. A pokud opravdu ignoranti nejsme, můžeme téměř denně také pozorovat, jak v našem okolí - v našem životním prostředí - ubývá planě rostoucích rostlin, jak se ztenčuje jejich druhové bohatství a rozmanitost. Vznikají nenahraditelné ztráty pro hospodářství, vědu i kulturu.
Už od starověku - vzpomeňme třeba Ovidiových Proměn a jeho Narcissa, ztělesňujícího marnivost - byly květiny významnými symboly lidských vlastností, činů a třeba také rodů. K nejvýznamnějším rodům patřili v Čechách přece páni z Růže. Kde jen všude v alpských zemích potkáme v nejrůznějších podobách květní úbory protěže alpské (u nás dost nepěkně dnes botaniky nazývané "plesnivec"). Nebo na evropském severu jemné zvonečky u nás méně známého zimolezu severního, ve vědeckém latinském názvu (ale i ve slovenštině) nesoucího jméno nejslavnějšího botanika všech dob Švéda Carla von Linné. A co tak řečená květomluva: vavřín jako oslava vítězství a obdivu, lilie znak čistoty, tulipán výraz hluboké lásky.
Nápadné a charakteristické květiny jsou mocnými symboly všeho, co je nám drahé. Tak zní základní premisa akce, s níž přišla britská organizace Plantlife v roce zlatého jubilea panování Jejího královského Veličenstva. Organizace Život rostlin se sídlem v Anglii je největší světová nevládní organizace, jejímž posláním je "ochrana veškerých forem rostlinného bohatství na jejich přirozených stanovištích".
Názvem a heslem akce bylo: "Vyberte si planě rostoucí květinu pro každé hrabství". Každé britské hrabství - v rozvedení základního motta - má květiny, které symbolizují jeho přírodní dědictví a jsou s to povzbuzovat širokou veřejnost k jeho ochraně. Výzvě k takové volbě se dostalo široké publicity. O "květinách hrabství" se psalo v novinách a časopisech, mluvilo v rozhlase a televizi, uvažovalo na procházkách přírodou, stejně tak jako debatovalo při drinku od elegantních večírků nejvznešenější společnosti až po pivní sedánky v nejzapadlejších pubech. Což - mimochodem - také dokazuje, že Britové mají o přírodu nesrovnatelně větší zájem a pochopení, než je tomu u nás v Česku.
O "květinách hrabství" se hlasovalo. První kolo proběhlo v onom jubilejním roce 2002. Z desetitisíců hlasů, došlých od jednotlivců i občanských skupin a organizací, od celebrit i zcela obyčejných lidí " z ulice", byly pro každé hrabství a každou velkoměstskou oblast vybráni dva finalisté. Z těch se v druhém kole, které se uzavírá posledního října letošního roku, bude volit vítězný květinový symbol pro každý ze 109 správních celků (96 hrabství a 13 velkoměst) Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska, tedy celého Spojeného království.
Do závěrečného kola vstupují desítky vzhledných květin z volné přírody. Celkem devětkrát se v užším výběru objevuje i z naší květeny známý a u nás celkem dost běžný zvonek okrouhlolistý. V sedmi anglických a jednom skotském hrabství kandiduje i u nás dobře známý petrklíč - prvosenka jarní. Stejně četným kandidátem, a to ve čtyřech hrabstvích Anglie a rovněž čtyřech ve Walesu, je v těchto regionech domácí (nikoliv zdomácnělý!) narcis žlutý. Značné rozšíření rašelinišť v severnějších částech Británie nezapře celkem pětinásobná kandidatura kyhanky sivolisté, vzácně se vyskytující i na vrchovištích u nás.
Za velšské hrabství Radnorshire/Sir Faesyfed byla na prvním místě navržena květina, která je jakýmsi britským botanickým bohemikem. Jde o poměrně nedávný senzační objev časně jarní cibuloviny, které anglické názvosloví sice říká "betlémská hvězda", latinské druhové jméno je však bohemica, v češtině pak plným jménem křivatec český. Z rostlinných čeledí v návrzích zcela jednoznačně dominují příslušníci vstavačovitých - planých evropských orchidejí. Do užšího výběru postoupilo celkem 18 návrhů 14 různých druhů, mezi nimiž čtyřmi návrhy vede tořič včelonosný.
A ještě malá sonda, co je doporučováno jako rostlinný symbol některých velkoměst: pro Londýn a Manchester shodně vrbovka úzkolistá, za hlavní město kandiduje ještě brukvovitý hulevník drobnokvětý. Zatímco tito kandidáti jsou spíše rostlinami rumištními, zřejmě dosud "přírodnější" skotský Edinburg bude v jeho botanickém erbu zastupovat buď už zmiňovaný zvonek okrouhlolistý nebo smolnička obecná.
Jedna rostlina se však už v prvním kole hlasování stala absolutně jednoznačným vítězem po celém Spojeném království. Takže britská národní květina je určena. Je to oblíbený, ba lze říci milovaný posel jara, oslavovaný v krásné literatuře i ve výtvarném umění. Je ikonou tak významných organizací, jakými jsou zmiňovaná organizace Život rostlin i vážená Botanická společnost Britských ostrovů. V dubnu někde celými koberci jasně modrých květů dominuje bylinnému patru rašících listnatých hájů, jinde však mění v barevnou symfonii i bezlesé louky a dokonce roste i na pobřežních útesech a písečných dunách. Je to cibulovitá rostlina z čeledi hyacintovitých, latinským vědeckým jménem Hyacinthoides (dříve Endymion) non-scriptum. Anglicky se jí říká bluebell, tedy "modrý zvonek". (U nás v Česku neroste, občas se sice v zahrádkách pěstuje, ale nezplaňuje, a proto vlastně ani řádný český název nemá. Mohli bychom se tedy pokusit o jeho vytvoření: otrocký překlad rodového jména by zněl hyacintovník, a protože doslovný překlad latinského druhového jména "nepopsaný", nezní zrovna pěkně, dalo by se vyjít z oblasti nejsilnějšího a nejpopulárnějšího výskytu, a pak říkat rostlině hyacintovník britský.)
Britská národní květina je tedy blízce příbuzná hyacintů a ladoněk. Je to vytrvalá lysá bylina s třemi až šesti přízemními, čárkovitými až úzce kopinatými listy. Ty přerůstá až do výše kolem půl metru jednostranný květní hrozen. Květy 12 až 20 milimetrů dlouhé, trubkovitě zvonkovité, s šesti okvětními lístky na konci trubky nazpět ohnutými. Jsou jasně modré, spíše tmavě, s nádechem do fialova, velmi zřídka mohou být i růžové nebo bílé. V jednom květenství jich bývá do šestnácti, existuje však i půldruhého století starý záznam o exempláři vysokém přes jeden metr se 49 květy.
Hyacintovník britský se vyskytuje pouze v Evropě, a to v její atlantské jihozápadní části. Nejčastěji roste ve vlhkých lesích v pahorkatinách od Portugalska přes Francii a Belgii až po Nizozemí; rozšíření zasahuje až do Německa, kde však rostlina bývá některými botaniky považována pouze za zplanělou. Zdá se, že nejlépe se jí daří na Britských ostrovech.
Volba a vyhlašování regionálních nebo dokonce celostátních národních květin bezesporu zvyšuje zájem nejširší veřejnosti o rostliny ve volné přírodě, které stále jaksi neprávem zůstávají ve stínu atraktivnějších volně žijících živočichů. Myslíte si, že by bylo dobré uspořádat podobnou kampaň i u nás v České republice? Uvítáme vaše názory.
