Málo známý moravský rodák Leo Eitinger položil základy oboru viktimologie
Jak reaguje oběť na násilí? Jaké následky může mít na život člověka prožité trauma? A jak mohou oběti agrese pracovat se svou úzkostí a depresemi? To jsou otázky, na které se snažil najít odpovědi u nás málo známý moravský rodák Leo Eitinger – a to na základě svých vlastních zážitků. Od jeho smrti uplyne příští sobotu 20 let.
Na svět přišel Leo Eitinger jako nejmladší ze šesti dětí v židovské rodině, a to v roce 1912 v Lomnici na Tišnovsku. Na univerzitě studoval nejprve bohemistiku a germanistiku a poté medicínu na Masarykově univerzitě v Brně.
Na samém začátku druhé světové války ale emigroval do Norska, popisuje nordistka Eva Dohnálková:
„Leo Eitinger vycestoval z Československa na takzvaný Nansenův pas, což byl dokument vydávaný uprchlíkům na základě meziválečných smluv. Vycestoval v listopadu 1939 a byl jedním z posledních uprchlíků, které z tehdejšího Československa zachránila norská humanitární organizace Nansenhjelpen, Nansenova pomoc. Tuto organizaci založil roku 1936 Odd Nansen, což byl syn známého polárníka a politika Fridtjofa Nansena.“
V Norsku směl Eitinger pracovat ve veřejném zdravotnictví. Ale poté, co i Norsko bylo ale na jaře 1940 napadeno a obsazeno nacistickým Německem, se Eitinger skrýval v ilegalitě.
V únoru 1943 byl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Z téměř 800 Židů deportovaných z Norska do koncentračních táborů přežilo pouhých třiadvacet, Leo Eitinger byl jedním z nich.
Po válce se vrátil do Norska a věnoval se psychiatrii. Roku 1966 byl jmenován profesorem psychiatrie a vedoucím Psychiatrické kliniky na Univerzitě v Oslo, jak dále vysvětluje Eva Dohnálková:
„On se po válce a po svém návratu z koncentračního tábora zabýval psychikou válečných obětí a tím svým výzkumem položil základy viktimologie, tedy oboru, který zkoumá vliv agresivního chování na oběti útoku.
Eitinger se podílel na vzniku definice posttraumatické stresové poruchy, a vlastně i díky tomu mohly být odškodněny i oběti, nebo ti, kteří se po válce potýkali s nějakými vážnějšími psychickými problémy, jako třeba s úzkostmi nebo depresemi.
Ale Eitinger se zapojoval do veřejné debaty i v případě jiných témat, jako byl například rasismus anebo postavení menšin.“
Eitinger se svými spolupracovníky zjistil, že syndrom koncentračního tábora je spojen s tvrdostí a délkou zážitků a nesouvisí s osobností pacienta před onemocněním.
Jak se jeho vlastní zkušenost z koncentračních táborů odrazila v jeho díle, vysvětluje Eva Dohnálková:
„Jednoznačně se odrazila ta jeho zkušenost. On se tedy věnoval posttraumatickým poruchám, úzkostem, depresím, kterými typicky trpěli ti, kteří si holokaustem prošli.
Eitinger se ale zabýval také tím, jak lidé zvládají stresové situace. A pravděpodobně to byla právě ta jeho zkušenost z koncentračního tábora, která vedla k tomu, že se celý život neúnavně těmto tématům, boji proti různým formám útlaku a bezpráví, za což se mu taky dostalo celé řady ocenění nejenom v Norsku.
Eitinger tedy díky té své práci patří k nejvýznamnějším osobnostem moderních norských dějin,“ dodává Eva Dohnálková.
